handicapovaní a zdraví, ruku v ruce“
MISE BENÁTKY: Z deníčku Pavlínky a Věrušky aneb události z úterý
- Podrobnosti
- Datum vydání: 10. 10. 2018 14:32
- Autor článku: Pavlína
Společně jsme splnili další krásné přání, a ne jen to, ale i láskyplný slib, který dala maminka Pavlínka své nemocné holčičce. Holky spolu vyrazily do Benátek, aby tam oslavily Věruščiny šesté narozeniny. Na našem webu jste se mohli dočíst, jak probíhal jejich první den cesty. Dnes prozradíme, co zažily po svém příjezdu do Itálie a jak si užily další společné chvíle.
Den druhý – úterý 25. září 2018
Huráááá, jsme tu! Teplé oblečení jsme pomalu odkládaly. Po zdolání prvního mostu se schody (směrem k místu, kde prodávají MHD vícedenní jízdenky) s kočárkem, kufrem a dalšími zavazadly jsme se nalodily na vaporreto, což je vodní autobus fungující jako veřejná doprava, které nás odvezlo k náměstí Svatého Marka. My pak zdolávaly další 3 mosty, abychom se přesunuly k té správné zastávce, odkud jezdí vaporreta na ostrov Punta Sabbioni.
Po příjezdu na náš ostrov jsem běžela k autobusům, které stály opodál a prosila o radu, zda jedou na stanici, kterou jsem dle mapy našla jako nejbližší našemu hotelu. Řidič se na to podíval a zkonzultoval to ještě s kolegou z vedlejšího autobusu, který koukl do mobilu a odpověď byla, že tam nejedou a já musím jet na nedalekou zastávku, která je také u našeho hotelu. Řekli mi název zastávky a poslali mě na vaporreto. Což jsem nechápala, protože jsem věděla, že tam vaporreta nejezdí. Oba autobusy odjely a já pak zjistila, že oba na tu zastávku jely! Takže jsme se s Věruškou odpotácely se zavazadly na nedalekou lavičku, kde jsem jí v čekací půlhodině na další autobus nakrmila a přitom se klepala, zda na mě někdo nepřijde, neboť jsem v průvodcích četla, že je v Benátkách zakázáno jíst (mimo restauraci) na veřejnosti v sedě, ale smí se pouze ve stoje. Je to prý dost pokutované. Říkala jsem si, že toto místo nejsou už Benátky, tak snad žádný otrapa milující zákony nepřijde. Autobus konečně přijel a tentokrát pan řidič byl vstřícný a poradil mi se vším, co jsem potřebovala.
Byly jsme na místě… tedy skoro. Ač jsem si na pobočce Vodafone nechala mobil nastavit tak, aby mi internet fungoval v Evropských zemích, tak samozřejmě když jsem chtěla zadat svou polohu a polohu hotelu, měla jsem opět smůlu. Nic nefungovalo. Protože jsme byly na jiné zastávce, ze které jsem neměla nastudovanou cestu k hotelu, tak jsem nevěděla ani, zda mám jít vpravo či vlevo, a tak jsme se pomalu šouraly, dokud jsme nepotkaly nějakého místního živáčka. Štěstí se na nás usmálo a v dáli jsme zahlédly u jakéhosi zadního vchodu slečnu, která měla kouřící pauzu. Ptala jsem se jí hodně lámanou angličtinou na cestu. Ta mi perfektní italštinou začala odpovídat a jak se ukázalo, tak jsem jí pochopila dobře, i když nás čekalo ještě asi 15 minut cesty.
Po příchodu do hotelu jsme si s Věruškou obě daly zaslouženou sprchu a vydaly se na průzkum ostrova. V první řadě bylo na programu pozdravení se s mořem. Pro Věrušku to bylo první setkání. Ten den se v moři koupali spíše otužilci, a jak se později ukázalo, tak i Věruška. Ale ta na to šla fikaně – byla oblečená i obutá a při pohledu na moře se ani na chvilku nezarazila a štrádovala si to moři vstříc. Musela jsem jí zastavit. Byla jsem velmi překvapená – na rovině na suchu, když jde, tak často padá, ale tady do ní mlátily vlny a ona šla a šla. Po usušení jsme se vydaly hledat nějaké hezké místo vhodné k naší zítřejší oslavě narozenin. A brzy jsme našly hezkou klidnou restauraci s romantickou zahrádkou. Navíc tu podle obrázků v menu dělali chutně vypadající poháry. Už se mi zbíhaly sliny. Věruška tomu nerozumí, tak to pro ni do dalšího dne zůstane překvapením!
Přečtěte si také článek MISE BENÁTKY: Z DENÍČKU PAVLÍNKY A VĚRUŠKY ANEB CO SE DĚLO V PONDĚLÍ
