Plníme kulturní přání a sny
handicapovaných a nemocných dětí.

Nikdo zatím netuší, jaká je Jiříkova konečná lékařská diagnóza

Splněné dětské přáníMaminka Kateřina nám již vyprávěla příběh o své dceři Lindě, synovi Mirkovi a dnes nás čeká poslední poslední vyprávění, a sice o druhém synovi Jiříkovi. Osud této rodině nadělil opravdu nelehký úkol, všem třem dětem lékaři diagnostikovali onemocnění. Sourozenci ale mají velké štěstí, jejich máma se je vždycky snaží ochránit a udělat maximum pro to, aby měli šťastný život mezi tím, co tatínek musí celé dny pracovat, aby rodinu uživil.

Zatím nikdo moc netuší, co vlastně Jiříkovi je. Lékaři tomu dali doposud mnoho názvů, ale žádný to nevystihuje všechno. Padly už i názory, že za to může jeho brácha Mirek, ale je to tak snadné? Vážně bych měla pro jedno dítě obětovat druhé?


Jiříkovi jsou 4 roky, je plně na plenkách a jak krásně nadhodili ve Speciálně pedagogické poradně, má své osobní zvláštnosti. Je to zvíře, které vydrží 18 - 20 hodin denně hopsat, šťouchat, dloubat, remcat a vztekat se, ale vše je mu odpuštěno, když protáhne obličej a řekne: „Obejmout!“ Zhruba ve třech letech rapidně změnit své chování. Začal si stavět ohrádky a odhánět děti se slovy, že je praští. Přestal jíst příborem, i když to dřív uměl. K extrému se ale přidalo to, že se kolikrát vrhl po cizím dítěti a objímal ho nepřiměřenou silou, i když o to nestálo. Teď se vrhá jen na pejsky a já mu několikrát denně musím opakovat, že se to nesmí.


Občas mám pocit, že nepotřebuje mě ale bachaře. To je pořád dokola: „Jiříku, nechodíme do trávy! Jiříku, ne tak velký klacík!“ a nejhorší co je, jsou kamínky. Sbírá všemožné druhy, je mu jedno, jakou má velikost a vzhled, pokud je to ten kamínek, musí jít s námi. Naposled mě psycholožka napomenula, jestli mi to nepřijde přes čáru tahat kilový kamínek a já ji ujistila, že pokud se nemusím hádat na každém přechodu, pokud si obhájím, že místo rukavic v létě bude mít jen holinky, tak ano, je mi jedno, jak velký je jeho kamínek.


Jiřík je „útěkář“ a mojí tchyni utekl z baráku, kde ho hlídalo 6 dospělých a našla jsem ho já při návratu, jak si kráčí po silnici. Doma mi v 8. patře vylezl na okno a seděl na parapetu zvenku. Od té doby nemají okna kličky. Nakonec utekl mojí mamince, která skončila s nitroglycerinem pod jazykem. Pokud uvidí něco, co ho zaujme, tak si za tím zkrátka jde. Nic ho nezastaví, ani volaní jménem, jen pevné držení za ruku, které ale nemá rad, protože je podle něj nespravedlivé, že on musí pořád za ruku. Ale milionkrát za den mě ujistí, že mě má moc rád. Občas mám pocit, že on jede na alfa vlnách a já umím přijímat jen ty beta. Neumím pochopit jeho fascinaci malování v kečupu, který může jíst po litrech a on zase nechápe moji fascinaci knížkami.


Splněné dětské přání
Ve školce nezapadá, straní se dětí a občas mam pocit, že si to tam jenom odsedí. Ale já chci víc, chci aby byl spokojený. Už jsem zaslechla názor, že s Jiříkem chodím k doktorovi jen proto, že nemám co dělat, ale vážně bych radši měla typické dítě. On je sice svůj a já nepotřebuji, aby někdo pojmenoval, co mu je, ale potřebuji, aby mi někdo řekl, jak pro něj dělat svět lehčí.


To si myslím, že je úděl maminky. Nemůžu mu říct: „Buď normální!“ Ale můžu mu dát prostor naučit se fungovat. Z toho důvodu pořádám setkání rodin s dětmi s PAS a ADHD, a ukazuji mu, že i jiné děti jsou své tak jako on. Snažím se dávat dohromady mamky postižených dětí v okolí, a alespoň jednou měsíčně oznámím termín srazu. Na setkání máme vyzkoušenou cukrárnu a hned vedle ní je dětské hřiště.

Maminky se tam skamarádí mezi sebou a já sama potom udržuji kontakt s každou zvlášť a alespoň jednou týdně se snažím s každou setkat, abychom se poradily s dávkami, lékaři, ujistily jsme se, že jsme úžasné a děti mi říkají teto. Občas se sice spálím, věnuji dlouho čas někomu, kdo vlastně tu pomoc potřebuje, ale popře to a pak brojí proti mně. Ale nikdy za ty roky, co to dělám jsem toho nelitovala. V každém je někde to dobré, musí to tam být a já věřím, že jednou třeba ve stáří si ty lidi vzpomenou na tu otravnou ženskou, co tam byla, když potřebovali.

Organizace Splněné dětské přání ušila pro Jiříka sáček, srdíčko a krásný polštářek s motivem hasičů, které má moc rád.


Speciální poděkování patří:
- mamince Kateřině Podskalské za rozhovor


Tento článek připravila organizace Splněné dětské přání v rámci projektu „AVAST pomáhá plnit sny se Splněným dětským přáním II“. Dárek pro rodinu byl financován díky grantu „Spolu do života“, který nám poskytl Nadační fond Avast.

Nikdo zatím net...
Nikdo zatím netuší, jaká je Jiříkova konečná lékařská diagnóza Nikdo zatím netuší, jaká je Jiříkova konečná lékařská diagnóza
Nikdo zatím net...
Nikdo zatím netuší, jaká je Jiříkova konečná lékařská diagnóza Nikdo zatím netuší, jaká je Jiříkova konečná lékařská diagnóza
Nikdo zatím net...
Nikdo zatím netuší, jaká je Jiříkova konečná lékařská diagnóza Nikdo zatím netuší, jaká je Jiříkova konečná lékařská diagnóza
Nikdo zatím net...
Nikdo zatím netuší, jaká je Jiříkova konečná lékařská diagnóza Nikdo zatím netuší, jaká je Jiříkova konečná lékařská diagnóza
Nikdo zatím net...
Nikdo zatím netuší, jaká je Jiříkova konečná lékařská diagnóza Nikdo zatím netuší, jaká je Jiříkova konečná lékařská diagnóza
Nikdo zatím net...
Nikdo zatím netuší, jaká je Jiříkova konečná lékařská diagnóza Nikdo zatím netuší, jaká je Jiříkova konečná lékařská diagnóza
Nikdo zatím net...
Nikdo zatím netuší, jaká je Jiříkova konečná lékařská diagnóza Nikdo zatím netuší, jaká je Jiříkova konečná lékařská diagnóza

Aktuální kolo