handicapovaní a zdraví, ruku v ruce“
Otevřená zpověď: Martinka a Splněné dětské přání
- Podrobnosti
- Datum vydání: 26. 2. 2020 15:29
- Autor článku: Martina
Od založení naší organizace uplynulo už dlouhých osm let. Zajímá vás, čím jsem si za tu dobu prošla, jaký osobní význam a hodnotu pro mě Splněné dětské přání má, nebo jaké to je spolupracovat na něčem tak výjimečném s vlastní dcerou? Nabízím vám příležitost dočíst se to v mém vyprávění.
Jak to všechno začalo?
Moje vlastní dcera již byla dospělá slečna a já neměla kam investovat přebytek energie. V hlavě se mi usídlila vize, že bych chtěla dělat nějakou činnost pro děti. Původně jsem zvažovala adopci nebo osvojení, neboť další dítě bych již ze zdravotních důvodů nemohla donosit. Dcera v té době měla také touhu se něčemu věnovat a často si se mnou o tom povídala. Každá z nás měla nápady, ale chyběl hlavní impuls. Ten se dostavil koncem roku 2011, kdy probíhala na portále Kulturní servis Puls soutěž o vstupenky na muzikál Kleopatra. V té době jsem hrozně moc fandila jedné malé holčičce, která soutěžila a velice si přála vyhrát. Bohužel nasbírala málo bodů a nevyhrála. Životní příběh této nemocné dívenky ze Starých Splavů mě natolik zaujal, že jsem ihned zavolala dceři a radila se s ní, jakým způsobem by bylo možné přání Vanessce uskutečnit. Osud byl tehdy velice příznivě nakloněný a dětský sen se nám díky pomoci Michala Davida podařilo uskutečnit. Dne 22.2. 2012 přijela Vanesska s maminkou Monikou do Prahy, kde v divadle Brodway prožila nezapomenutelný zážitek a viděla vytoužený muzikál Kleopatra. A nebyl to jen tak nějaký obyčejný den, neboť se nám podařilo zasadit první semínko, díky kterému přišla na svět organizace Splněné dětské přání.
Proč jsem začala šít?
Jako malá holčička jsem měla ráda všechny ruční práce. Háčkování a šití, drhání závěsů na květiny nebo kreslení, to vše patřilo mezi nejoblíbenější činnosti. Když se narodila dcera Kristýnka a já dostala svůj první šicí stroj Veritas, ihned jsem na něm začala tvořit první šatičky a sukýnky. V dětství jsem si vždycky moc přála mít panenku, která by měla měkké tělo a byla ohebná, ale v té době se vyráběly jenom tvrdé plastové hračky. Ke splnění mého dětského snu došlo na jaře roku 2012, kdy jsem ušila první látkové panenky, které měly velký úspěch. Od té doby se naše originální nány staly nedílnou součástí projektu a jsou darovány nemocným dětem. Postupem času byl náš eshop rozšířený o mnoho dalších výrobků, které nám pomáhají získávat finanční prostředky na akce pro nemocné děti.
Pracovní vztah maminka a dcera
Často dostávám otázky, jak to spolu pracovně zvládáme? Vztah máma s dcerou většinou bývá složitý. Navíc pracovní vztah k tomu je pořádně tvrdý oříšek. Proč to spolu zvládáme? Já bych řekla, že hlavně díky našemu společnému snu, který obě děláme srdíčkem. Právě to nám nejvíce pomáhá ustát všechny těžké a náročné chvíle. Byla to také zajímavá možnost poznat, že jedna v druhé máme netušené možnosti. Moje dcera mě naučila hodně věcí, které často nebyly vůbec snadné. Mládí přece jenom zvládá vymoženosti moderní doby mnohem snáze. Občas jsem plakala vzteky při učení se věcí, které se zpočátku zdály, že je nemůžu nikdy zvládnout. Díky její trpělivosti nakonec byly nejhorší časy překonány. Na svoji dceru jsem velice hrdá, a to nejen pro to, jakou má krásnou a čistou duši, ale hlavně z důvodu, že pomohla splnit i ten můj osobní sen, neboť bez ní bych to nikdy nedokázala.
Jak jsem se učila psát články
Ve škole patřila literatura mezi moje nejoblíbenější předměty. Velice ráda jsem četla knížky a miluji jejich vůni. Můj tatínek mě přivedl k této hezké zálibě. Svůj čtenářský deník ze školních let mám stále schovaný. Zapisovala jsem si do něj přečtené knihy a malovala k tomu krásné obrázky. V té době by mě asi nikdy nenapadlo, že jednou budu psát i já sama. Začátky byly moc těžké a náročné. Připravovala jsem jeden článek i čtyři hodiny a potom jej poslala dceři ke kontrole. Zpočátku je často vracela zpátky, nebyly totiž moc dobré. Já se nad tím vztekala a další hodiny všechno opravovala a přepisovala. Postupem času jsme začaly vydávat životní příběhy o nemocných dětech a v tom jsem konečně našla ten správný impuls. Napsat takový článek je hodně psychicky náročné, ale můžu v něm projevit i vlastní emoce a vzhledem k tomu, že jsem také maminka, tak to cítím dost do hloubky. Velice mě to baví a z počátečního trápení se nakonec stala velká záliba.
Jak změnilo Splněné dětské přání můj život
Před lety jsem věděla, že jsou nemocné děti, ale bohužel mě nikdy nenapadlo, že jich je v naší republice tak moc. Díky této činnosti dostal můj život konečně nějaký cíl. V průběhu let jsem si prožila stav vyhoření se zdravotním kolapsem, ale to byla jenom moje chyba. Já moc pracovala, málo spala a vůbec neodpočívala. A když v životě prožívám těžké okamžiky, tak je to vždycky naše organizace, která mně drží nad vodou. Jsem mnohem šťastnější a spokojenější.
Proč se organizaci věnuji
Splněné dětské přání dává mému životu velký smysl. Naplňuje mé srdce radostí a nadějí, že tento originální projekt nikdy neskončí. Doufám, že moje dcera v něm bude stále pokračovat a předá štafetu zase svým vlastním dětem, a ta se potom může předávat po další generace. I když jsem nemohla mít další děti, tak mi díky této práci bylo umožněno poznat mnoho nemocných a handicapovaných dětí. A ke každému z nich mám hluboký vztah, jako by byly moje vlastní. Nejšťastnější jsem v okamžik, kdy se nám podaří splnit nějaké přání a já potom vidím ty jejich rozzářené dětské oči a spokojené rodiny. Vznikají krásná přátelství na celý život, která navždy zůstanou hluboko vepsána v našich srdcích.
Jak vidím Splněné dětské přání v současné době
Na začátku při založení organizace jsem si myslela, že budeme jenom plnit přání nemocným dětem. Vůbec mě asi tenkrát nenapadla myšlenka rozšíření projektů do mnohem větších rozměrů, jako byl třeba sběr plastových víček nebo sbírka peněz pro Věrušku na pobyt do Itálie s její maminkou apod. Poslední akce, která proběhla letos v lednu, otevřela srdce lidem po celé naší republice. Sbírka stolních kalendářů pro autistického Adámka se rozrostla do obrovských rozměrů a ukázala nám, že v našem státě je stále velká touha druhým pomáhat. Odepisovat na stovky emailů denně bylo sice hodně náročné, ale také zároveň velice dojemné. Pochopila jsem, že stačí jenom hodným lidem ukázat směr, cíl a dětské přání.
A co říci závěrem?
Chci srdečně poděkovat vám všem, kteří nám po celých osm let pomáháte. Děkuji za každý finanční dar všem našim partnerům a sponzorům. Díky za velkou psychickou podporu nebo sdílení našich příspěvků na facebooku. Bez vás a vaší velké pomoci by nebylo vůbec možné tu dnes ještě být a něco dalšího plánovat. Velice děkuji také těm, kteří nám fandí, vypráví o nás zase ostatním a pomáhají šířit pozitivní zprávy. Věřím, že právě díky tomu se nám podaří uskutečnit zase další krásná dětská přání.
S pokorou a láskou Martinka
