handicapovaní a zdraví, ruku v ruce“
Vánoční přání: Autistická Terezka naučila maminku dívat se na svět jinýma očima
- Podrobnosti
- Datum vydání: 15. 1. 2018 9:48
- Autor článku: Martina
Mamince Bohumile se narodila nádherná holčička, která bohužel prožila náročné dětství, než jí byla určena správná lékařská diagnóza. K tomu se přidaly problémy ve škole, a ty v ní zanechaly negativní zážitky na celý život. Cesta hledání však nakonec dobře dopadla a Terezka má nyní skvělé kamarády. Přečtěte si hezký příběh o tom, jak autistické dítě obohatilo život svým rodičům. Bude vám ho vyprávět maminka Bohumila.
Terezka se narodila jako chtěné dítě. Pro nás rodiče, byla to nejkrásnější miminko na světě. Byla více plačtivá. Až jsem si říkala, že nejsem dobrá matka, když mi dcera pořád pláče. Usínala s bavlněnou plínkou přes obličej a s dudlíkem. Bavlněná plínka Terezku doprovázela hodně dlouho, jako mazlící „usínáček“. Ve vývoji nebyla pozadu, jen přeskočila lezení po 4, a naopak v něčem byla napřed před ostatními dětmi.
Už v 1. roce používala několik jednoduchých slov, do dvou let mluvila krásně ve větách. Její slovní zásoba byla velká. Od malička neměla ráda zvukové hračky, nejradši si hrála s plastovými zvířátky nebo s plyšáky. Vedla s nimi dialogy a vymýšlela si příběhy. Velmi ráda měla dřevěné hlavolamy a skládačky. S panenkami si nehrála vůbec. Chodit začala velmi brzy, ona to ani tak nebyla chůze, jako spíše běh. Běhala vždy a všude.
Do školky nastoupila v necelých 3 letech, a moc se ji tam nelíbilo. Pořád plakala a vztekala se. Ráno jsme šli do školky s řevem a to stejné i zpět odpoledne, a vlastně po většinu dne ve školce. Celý den byl doprovázen pláčem a vztekem. Už tehdy jsem začala hledat rady na internetu, kde jsem se poprvé dočetla o Aspergerově syndromu. Na doporučení mateřské školky byla malá několikrát u psycholožky, zkusila jsem jí naznačit předtuchu o poruše autistického spektra, kterou nepotvrdila a stejně tak tomu bylo u dalších dvou doktorů.
Dcera nastoupila do soukromé základní školy, a poté do malé vesnické základky. V obou školách byly malé kolektivy, ale ředitelé obou nejdříve slibovali, že se vše kolem povinné školní docházky zvládne a nakonec oba po nějaké době trvali na tom, že mám dát dceru na jinou školu. Doposud má samé jedničky, není hloupá, jen ten školní „nepřístup“ způsobil, že do školy vůbec nechodí ráda a spíše to vnímá jako trest. Ve škole jsme zažívali nepochopení, výhružky a nakonec i předvolání na OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí).
V těžkém období pro nás všechny, jsem měla to štěstí a potkala se s panem Mgr. Přemyslem Mikolášem, který mi řekl, že Terezka není v žádném případě dítě, které patří do psychiatrické léčebny (jak nám neustále předesílali pedagogové), a že jen potřebuje správnou diagnostiku, která se jí nedostávala. Původní pedopsychiatrička mi pro ni nutila léky. Nejdříve jí stanovili diagnózu zvanou porucha opozičního vzdoru, proti které jsem já ale protestovala. Nakonec ta stejná lékařka dceru po půl roce redaignostikovala na ADHD. Takže jsem se do toho vložila a objednala ji na novou diagnostiku ke klinické psycholožce. Našla jsem novou pedopsychiatričku, která respektuje Terezku jako osobnost. Po tomto kolečku se vyloupla nová diagnóza a to Aspergerův syndrom, středně funkční, s úzkostným prožíváním a s ADHD. Diagnostika ale přišla docela pozdě. Když byla tato jinakost odhalena, bylo jí už téměř 11 let.
V současné škole jsme ale naštěstí našli porozumění a velmi hezký přístup pedagogů, kteří vědí, jak vypadá inkluze. Je vidět dobrá práce třídní učitelky, asistentky pedagoga a speciální pedagožky, kterým se podařilo začlenění dcery do již fungujícího kolektivu třídy. Třídní kolektiv je organismus, který nového žáka většinou vnímá jako vetřelce. V našem případě to neplatí. Hned od prvních dnů seznamovali pedagogové a asistentka děti s Terezčinou jinakostí, vysvětlovali jim, proč v některých situacích křičí nebo utíká ze třídy. Spolužáci ji mezi sebe moc hezky přijali. Dokonce ji chrání před staršími žáky z jiných tříd, kteří se jí cíleně do třídy chodí posmívat. Musím říct, že i když je polovina třídy složena z dětí romského původu, tak musím vyvrátit obavy rodičů z toho, aby dávali své děti do „takových škol“. V této základní škole funguje inkluze po všech stránkách. I když vždy se najde nějaký pedagog, který má trochu odlišný názor, ale ty já plně chápu, protože jejich tvrzení „za nás toto nikdy nebylo“ jsou v podstatě pravdivá a na mysli mají děti s PAS nebo ADHD. Mají pravdu, za nás toto nikdy nebylo, protože dřív nebyla žádná, nebo hodně špatná diagnostika a podobné děti končily ve zvláštních školách jako nevychovatelné. Myslím si, že lepší školu bych v okolí nenašla.
Změnila jsem přístup k dceři, a musím říct, že mám doma jinou holčičku. Není vyléčená, ale už ji alespoň někdo rozumí, a i když se střídá horší období s lepším, miluju ji z celého srdce. Má sice handicap, ale i tak toho dokáže mnoho. Máme doma plno domácích mazlíčků, o které se stará a má je z celého srdce ráda. Když se u ní před rokem vyskytly stavy úzkosti, kdy se bála sama kdekoli, třeba i v koupelně nebo v pokoji, pomohla nám naše domácí kočka, která od té doby spí s ní v pokoji. Kočička si na to již zvykla tak, že večer na ni čeká v pokoji.
Terezka odmalička miluje vše živé, přírodu, zvířátka, vesmír apod. O přírodě toho ví hodně, už od předškolního věku sleduje v televizní dokumenty, a několikrát se už i stalo, že ve škole při výkladu opravila paní učitelku, když děti učila něco „nepřesně“. Jako úplně malá chtěla být ředitelkou v ZOO, teď by chtěla být ornitoložkou nebo herečkou. Ráda chodí do muzeí, ZOO a na procházky v přírodě. Málokdo ví, že i pro lidi s PAS se cvičí asistenční psi, kteří těmto lidem pomáhají lépe zvládnout denní režim. Jsou vycvičeni na canisterapii a dokážou odvrátit přicházející záchvat. Právě takového pejska v nejbližší době dostane a moc se na něj těší.
Moje dcerka mě naučila dívat se na svět jinýma očima. Ne vše, co je černé, musí být opravdu jen černé. Naučila mě předvídatelnosti, doma musíme dodržovat určitou rutinu a řád, protože ne každou změnu zvládne přijmout hned a bez pláče. Taky mě naučila větší trpělivosti a empatii. Ona je úžasná bytost, která, i když to tak mnohdy nevypadá, se umí vcítit do člověka a snaží se mu pomoci.
Všude se píše, jak to má okolí lidí s PAS složité, kolik mají práce apod. Ale málokdo si uvědomí, že nejvíc úsilí musí vynaložit právě samotní lidé s PAS, protože mají určitou jinakost, kterou si ale dobrovolně nevybrali a přesto se musí s tímto handicapem naučit žít v našem světě. Poruchy autistického spektra jsou o to „horší“, že nejsou vidět. Pokud někdo nemůže chodit, invalidního vozíčku si každý všimne ihned. Bohužel u lidí s PAS nikdo nepozná na první pohled, že tento člověk není nevychovaný, ale že jen potřebuje pomoc druhého, aby si například dokázal koupit jízdenku v městské hromadné dopravě. Prosím, nedělejme to lidem s PAS ještě těžší, než už to mají. Pomáhejme jim. Stačí jen víc empatie a trpělivosti. Věřím, že i přes všechny útrapy společně zvládneme všechno, že Terezka vystuduje a v dospělosti bude dělat to, co ji bude bavit.
V příštím článku, který na tento životní příběh navazuje a vyjde ve čtvrtek dne 18. ledna 2018, vám prozradíme, jak Terezka prožila Vánoce a zda se jí líbil dáreček, který dostala od organizace Splněné dětské přání.
Speciální poděkování patří:
- mamince Bohumile Nečasové za rozhovor
Vánoční přání 2017 připravila organizace Splněné dětské přání v rámci projektu „AVAST pomáhá plnit sny se Splněným dětským přáním“. Ten je finančně zaštítěn grantem „Spolu do života“, který poskytl Nadační fond Avast. 
