handicapovaní a zdraví, ruku v ruce“
I přes náročnou rodinnou situaci věří maminka Petra v lepší zítřky
- Podrobnosti
- Datum vydání: 14. 2. 2021 16:54
- Autor článku: Martina
Příběh paní Petry nás oslovil a chytil za srdce. V našich očích je to statečná žena, milující manželka a pečující maminka. Odvážně se pere se všemi komplikacemi, které se schází ze všech stran - pečuje o syna Jarečka, který má doživotní zdravotní potíže a její manžel vážně onemocněl. Skutečné hrdinky žijí mezi námi, a Petra k nim bez pochyb patří. Někdy je toho na ní opravdu hodně, nervy má na pochodu. Přesto si zachovává naději a modlí se za zlepšení situace jak pro sebe, tak i ostatní lidi na tomto světě.
Dobrý den, jmenuji se Petra. Jsem maminkou dvou synů. Staršímu synovi Zdeňkovi je dvacet jedna let a mladší Jareček má šestnáct. Syn Zdeněk je zdravý. Jaromírek se narodil velmi brzy, ale přesto jsme věřili, že bude v pořádku. Všechno začalo tím, že jsem ve středu byla na gynekologické prohlídce. Paní doktorka řekla, že je vše v pořádku. Ve středu kolem půlnoci jsem se probudila, tekl ze mne pot. Vstala jsem a šla do kuchyně. Pot to nebyl, sáhla jsem si na stehna, byla to krev. Okamžitě jsem vzbudila manžela. Musíme rychle do nemocnice, já krvácím. Plakala jsem a bála se. Nejbližší nemocnice byla Vyškov. Okamžitě na sál, ale nic se nedělo. Lékař řekl, že se musí počkat na inkubátor z Brna. Dovezli ho kolem třetí ráno. Stále ve vzpomínkách vidím doktora, jak si mne ruce a říká: “Jdeme na to”. Náhle byla tma a já usnula.
Když jsem se vzbudila, viděla jsem otevřenými dveřmi lékaře, inkubátor a manžela, jak jde za nimi a pláče. První moje slova byla: “Žije?” Dostalo se mi odpovědi: “Ano, maminko, odváží vašeho syna do Brna.” Sestra se mne zeptala na jméno pro malého. Jaromír. Nepřemýšlela jsem. Dostal jméno po manželově tatínkovi. Za pár hodin mne přeložili na šestinedělní oddělení. Manžel i syn Zdenda chodili za mnou. Pořád jsem myslela na miminko a třetí den se ve dveřích objevil můj muž s lékařem. Vypadali jako by se něco stalo. Lékař se mne zeptal: “Cítíte se dobře?” Má upřímná odpověď byla: “Jsem strašně slabá.” Ztratila jsem spoustu krve při porodu. Myslela jsem si, že se něco stalo, protože pan doktor řekl, že mne na pár hodin může pustit, abych viděla syna. Oblékla jsem si jen župan a jela jsem za svým synem. Manžel mne cestou pořád uklidňoval: “Hlavně, Peti, neplač”.
Lékaři i sestry v DN Brno byli velmi hodní. Když jsem vstoupila na JIP, viděla jsem inkubátory a jméno: Jaromír Zvěřina, 29. 10. 2004. Pane Bože, to je trpaslíček, pomyslela jsem si a uviděla svého Jarečka. Nikdy v životě na ten pohled nezapomenu. Byl tak maličký. Netoužila jsem po ničem jiném, než si ho vzít k sobě do náručí. Věřila jsem, že Pánbůh nad ním bude držet ochrannou ruku. Nestalo se. Když oslepl na jedno očičko, ani nám to nikdo neřekl. Začalo u něj krvácení do mozku. Operace nebyla možná, byl moc malý. Každý den mu dělali punkci.
V lednu 2005 byl propuštěn domů. Jezdili jsme každé dva měsíce na kontroly k lékaři. Na oční kontrolu jsme jeli už za měsíc a verdikt zněl - slepota obou očí. Nepřipouštěla jsem si to, jinak bych zešílela. Jarečkovi byl rok a půl. Na jeho první a poslední slova nikdy nezapomenu: “Táta kaka”. Pak pořád jen spal. Museli jsme s manželem na autobus a do Vyškova. Nechali si ho na dětském oddělení. Neprovedly vyšetření, jako je CT, jinak by zjistili, že se synovi ucpal shunt. Po pěti dnech ho propustili, že je v pořádku.
Syn pořád spal, mě se to zdálo divné a pomalu jsem ho začala budit. Náhle se syn propnul a u pusinky se mu objevila pěna. Rychle musíme volat záchranku. Opět ho chtěli převést do Vyškova. Prosila jsem, že zaplatíme cestu, ať jedou raději do Brna. Jela jsem s ním a celou cestu sanitka houkala. Manžel musel zůstat doma se Zdeňkem. Bylo přesně za pět minut dvanáct v noci. Jardu odváželi na sál. Otekl mu mozek. Trvalo to celou věčnost. Když byl syn po operaci, zeptala jsem se operující lékařky: “Bude v pořádku, že ano?” Odpověď byla znepokojivá: “To nevíme, bohužel musíme počkat.”
Od té doby už Jareček nikdy nepromluvil. Milujeme ho. Je to naše bambulka. Je to hodně těžké, neboť v současné době syn už váží 60 kilogramů. Já mám 65 kilo a vše musím zvládat sama. Můj manžel je na tom po zdravotní stránce také velmi špatně. Náš životní příběh je strašně dlouhý, ale věřím, že to nejdůležitější jsem popsala.
A jak u nás proběhly loňské vánoční svátky?
Předvánoční čas nastal a já to vůbec neřešila. Pořád jsem měla v hlavě plno jiných věcí. U poslechu zpráv v rádiu, kdy hlavním tématem byl Covid mne deprese ničily. Seděla jsem u Jarečka a hrála si s ním. Každý den jsem volala své milované babičce, která bydlí nedaleko Uherského Hradiště, jak se cítí. Babičce je osmdesát jedna let. Její odpověď je pokaždé stejná: “Ale jo, dobré zatím.” Pozvala jsem ji k nám na Štědrý den. Jakmile ale zjistila, že nemáme dveře z obýváku do ložnice, řekla, že zůstane doma. Ona velice špatně spí, Jarda se v noci budí a je třeba od půlnoci do půl druhé vzhůru, což by nezvládla.
Mám dobré srdce a ráda pomáhám, proto jsem udělala aspoň dobrý skutek před svátky, přispěla v aukci částkou 550 korun a vydražila krabičku cukroví. Každý večer se modlím. Prosím za všechny lidi na celém světě, ať vše zlé pomine a můžeme všichni žít bez strachu. Když jsme s manželem zapalovali první adventní svíčku, drželi jsme se za ruce. Pak jakoby se stal zázrak a na druhý den jsem si nadělala těsta. První jsem začala s milovanými vanilkovými rohlíčky. Recept mám od čtrnácti let od své babičky. Odpoledne jsem se pustila do výroby korálkových andílků, hvězd, krápníků a zdobení stromečku. Den před Štědrým dnem jsem měla vše nachystané a připravené. Já sice padala únavou, ale radost z toho, že jsem všechno zvládla, byla velká.
Ráno na Štědrý den jsem volala své milované babičce. Byla ustaraná a smutná. Moje sestřenice Betka se v práci nakazila Covidem. Jinak Vánoce u nás byly celkem hezké. Všichni jsme seděli u stromečku. Jareček dostal spoustu dárků, kromě jiných také od organizace Splněné dětské přání. Manžel miluje nejvíce knihy a já nahřívací deku. Jsem pořád zmrzlá a deka mne udělala velkou radost.
Pak už šlo vše z kopce. Na Silvestra jel manžel na pohotovost. Na těle měl spoustu obrovských modřin. Užívá léky na srážlivost krve. Lékařka mu řekla, že pokud se budou modřiny rozlézat a zbarvovat, musí okamžitě k lékaři. Měl obavy jet do Prostějova, ale nakonec odjel, což byla osudná chyba. Přímo vedle dveří pohotovosti byla pouze plenta, kde nechali ležet pacienty s Covidem. Po pěti dnech manžel ztratil čich a 3. 1. 2021 jsme odvezli Jarečka do DN-Brno. Už delší dobu byl spavý, občas zvracel, přestával jíst a byl malátný. Jelikož má zaveden shunt vyjeli jsme. V nemocnici jsem s ním byla sama. Manžel sotva syna unese, nosím ho sama. Bylo to šílené. Lidé, kteří tam čekali, začaly bouchat na ordinace, nastala panika. Lékařka vezla v kočárku miminko nakažené Covidem. Všichni se strašně báli. Jarda si setrval respirátor a já začala brečet. Nakonec jsem s ním musela na rentgen a ultrazvuk kvůli vyloučení malfunkce shuntu. Nechali si ho na JIP. Druhý den mi lékař potvrdil, že je vše v pořádku a můžeme se pro syna dojet. Manžel ho v nemocnici vyzvedl, za pomoci sestřičky ho oblékl a společně ho dali do vozíku. Byla jsem šťastná, že je syn v pořádku.
O pár dnů později, přesně 13. 1. 2021, byl manžel testován na Covid 19 s pozitivním výsledkem. V tu ránu jsem myslela, že je to snad jen zlý sen. On je na tom po zdravotní stránce velmi špatně a teď taková zpráva? Trávili jsme čas doma před tím všichni společně. Naštěstí moje testy a synovy byly negativní. Musela jsem se starat o manžela v karanténě a ještě i o Jarečka. Večer jsem se schovala do koupelny a plakala tam, byl to strašný nápor na psychiku. Koncem ledna nastoupil manžel do práce a ještě ten den opět skončil na neschopence. Jeho zdravotní stav je horší a horší. Co psát dál? Jsem psychicky na dně, vyčerpaná, ale držím vám všem pěsti. Držte se v této náročné době. Každému přeji za celou rodinu jen to nejcennější pevné zdraví. Z celého srdce vám děkujeme za krásné dárky, s láskou Petra a Jarecek.
Splněné dětské přání obdarovalo chlapce voňavým levandulovým polštářkem z naší autorské dílničky, na kterém může spinkat. Potěšili jsme i maminku Petru. Pro radost a povzbuzení od nás dostala taštičku na zip.
Speciální poděkování patří:
- mamince Petře Zvěřinové za rozhovor
Vánoční přání 2020 připravila organizace Splněné dětské přání v rámci projektu „AVAST & Splněné dětské přání pomáhají společně“. Ten je finančně pod záštitou grantu „Spolu se zaměstnanci“, který poskytl Nadační fond Avast.
