handicapovaní a zdraví, ruku v ruce“
MISE BENÁTKY: Z deníčku Pavlínky a Věrušky aneb slavnostní středa
- Podrobnosti
- Datum vydání: 11. 10. 2018 13:36
- Autor článku: Pavlína
Splněné dětské přání vám doposud prozradilo, jak Pavlínka vyrazila se svou nemocnou dcerkou do Itálie, co je potrápilo cestou za peripetie a jak prožily první den. Dnes se můžete dočíst o dalšímu dnu z Mise Benátky, tentokrát o tom hlavním – jak malá Věruška oslavila v Benátkách své šesté narozeniny, přesně tak jak jí to před lety její maminka slíbila.
Den třetí – středa 26. září 2018
„Věruško, dobré ráno do Tvého narozeninového dne!“ Popřála jsem Věrušce vše nejlepší a samozřejmě jsem měla mokré oči od dojetí, což ona nechápala, proč maminka, hned co ona otevře oči, tak pláče. Na tento den jsme měly naplánováno spousty míst, která jsme chtěly navštívit, ale jak to tak bývá, tak realita je vždy jiná a my stihly jen 3 místa z původních 12. První cíl bylo náměstí Svatého Marka. Přestože byl konec září, tak lidí tam bylo stále jako much. Tudíž jsme se jen prošly. Návštěvu basiliky a věže kvůli dlouhým frontám rušíme. Nevadí! O vyhlídku z věže na město rozhodně nepřijdeme.
Příjemnou procházkou uličkami jsme se blížily k místu, kde jak procházející česky mluvící turisté konstatovali: „Tady se nasedá na ty gondoly!“ A je to tady! Ač jsem na tento den sbalila jen to nejnutnější, tak po odstrojení kočárku, aby šel složit, se ukázalo, že jsme opět jako vánoční stromeček. Po chvilce čekání než na nás vyšla řada, jsme se ladně nastěhovaly na gondolu i se všemi zavazadly. Věruška začala dělat čertíka – má vykulené oči a ruce dává nad hlavu, což znamená, že je hooodně nadšená. Bohužel jí to nadšení často vyúsťovalo až v malé epileptické záchvaty, ale ty přešly, když odvážný gondoliér chtěl Věrušce udělat k narozeninám radost a požádal mě, abych mu jí podala, že bude s ním řídit gondolu. Rozporuplné pocity dojetí a zároveň strachu o malou, která když si usmyslí, že bude nezvladatelná, tak by hrozilo, že ji ani on neudrží a ona spadne do vody, brzy pominuly. Když jsem viděla, jak se Věruška chopila pádla a moje malá gondoliérka s úsměvem na tváři povozila maminku, byla jsem dojatá. Tento neuvěřitelný zážitek si ponesu v srdci celý život.
Poté jsme se šly schovat do jedné malé uličky, kde jsem Věrušku i sebe nakrmila (já ve stoje a ona v leže), takže jsme tentokrát pravidla neporušily ani jedna. Náš další plán cesty směřoval na ostrov San Giorgio, kde je klášter Basilica di San Giorgio Maggior se stejnou věží, jako je na náměstí Svatého Marka, jen s tím rozdílem, že je absolutně bez front. Výhled z věže na město byl nádherný. Věruška už byla ale unavená, vlastně my obě, tak jsme z ostrova putovaly nejbližšími spoji zpět na „náš“ ostrov.
Na hotelu jsme se daly do gala a vyrazily na večerní oslavu. Ale kdo mě zná, tak ví, že můj orientační smysl je opravdu jen orientační, a tak místo v restauraci jsme se nějakou záhadou ocitly na pláži. Druhý pokus vyšel a my dorazily do cíle. Usadily jsme se venku, u stolu nám svítily lucerničky a vedle nás zurčela voda v osvětlené fontánce. Romantické místo stvořené pro oslavu. Věrušce jsem uvázala Benátský bryndák s obrázkem gondoly plné medvídků a čekaly jsme na poháry. Když je číšník přinesl, mile mě překvapilo, že jsou mnohem větší a hezčí než se na obrázku zdály. Dokud byly krásně naaranžované, tak jsem nám je vyfotila na památku a pak z Věruščina poháru vidličkou udělala nevzhlednou kaši, aby si mohla moje už 6letá slečna poctivě pochutnat. Pochutnala a já byla šťastná za ni. Nejen z toho, že jí chutnal pohár, ale že tato chvíle není sen, ale realita.
Samozřejmě se mi opět vybavil ten čas, kdy byla před lety v nemocnici, bojovala o život a já jí tehdy slíbila, že když se mnou zůstane a neumře, tak spolu oslavíme její šesté narozeniny právě tady. Tohle není sen a opravdu je tu moje Věruška se mnou a my spolu slavíme její velký den. Asi se ptáte proč až šesté narozeniny a ne třeba hned ty, které následovaly po léčbě. K tomu je více důvodů. První byl, že to měla být na doporučení lékaře vzdálenější budoucnost, kdy už mělo být teoreticky s Věruškou vše v pořádku. Dále vzhledem k tomu, že je dcerka handicapovaná a já tehdy netušila, jak na tom bude mentálně, tak jsem si říkala, že v 6 letech by už mohla vnímat a užít si tento výlet také hezky. A navíc... 6 je moje šťastné číslo. Večer byl nádherný a pro nás pohádkový!
Přečtěte si také další články o tomto splněném přání:
MISE BENÁTKY: Z DENÍČKU PAVLÍNKY A VĚRUŠKY ANEB CO SE DĚLO V PONDĚLÍ
MISE BENÁTKY: Z DENÍČKU PAVLÍNKY A VĚRUŠKY ANEB UDÁLOSTI Z ÚTERÝ
