handicapovaní a zdraví, ruku v ruce“
Natálka zvaná Čokoládka odletěla do nebe, odkud stráží své rodiče a sourozence
- Podrobnosti
- Datum vydání: 2. 12. 2020 18:52
- Autor článku: Martina
Tento příběh jsme tentokrát připravovali se smutkem v duši. S životním příběhem Natálky jste se mohli prostřednictvím Splněného dětského přání seznámit už v roce 2018. Tenkrát to vypadalo, že statečná holčička vyhrála náročný boj o svůj život a začala se uzdravovat. Loni v létě se bohužel začal její zdravotní stav náhle zhoršovat, až nakonec náš svět opustila. Velice děkuji mamince Lucce, která se nám s bolestí v srdci svěřila se svými pocity a povyprávěla o posledních okamžicích, které strávila s milovanou dcerou.
O Natálce a její rodině jsme vydali první článek už před více než dvěma lety. Pokud si ho chcete připomenout, než budete číst další řádky a navazující vyprávění, otevřete tento odkaz http://www.splnene-prani.cz/zdrava-natalka-se-po-horecce-zmenila-v-lezici-panenku.html
A jak se vyvíjel Natálky zdravotní stav dále?
Nastal den D. Byla jsem tak šťastná, že už konečně s námi naše čokoládka půjde domů a to po dlouhých čtrnácti měsících. Ráno jsme vyzvedli dorty a vyrazili směr Olomouc do Vojenské nemocnice. Když jsme tam dojeli já, děti a přítel, jenž mi byl velkou oporou celou tu dobu, tak jsem předala všem dorty jako velké poděkování za veškerou péči o moji dceru Natálku. Vysvětlili nám co a jak máme doma dělat s přístroji a celkovou péčí o malou.
Partner naložil do auta kočárek a veškerý zdravotní materiál a odjel s dětmi domů. Já čekala na převozovou sanitku, která mě i mou holčičku konečně odvezla domů. Loučení bylo pro mě těžké. Všichni mi tam přirostli k srdci a nikdy na ně nezapomenu. Jsou to lidé se srdcem na dlani. Musím se přiznat, že jsem se snažila být silná a nebát se, ale jak malou naložili na nosítka a zavřeli za námi dveře sanitky, tak jsem cítila jak radost tak zároveň i strach, zda vše zvládnu. Ono to není snadné pečovat o dítko, které je na přístrojích a je na vás závislé a byť sebemenší chyba se nesmí stát. Oni mě ale zaškolili a naučila jsem se vše celkem rychle.
Nedokážu ani popsat tu radost, když jsme Natálku přenesli do její nové postele, která byla polohovací a měla i antidekubitní matraci, což je dobré hlavně kvůli proleženinám. Malá se musela jako ležák často polohovat. Byla vlastně na přístrojích. Měla v krku tracheostomickou kanylu a dýchala přes ni za pomocí přístroje, ventilátoru (hadice vedena od krku do přístroje). Stravu měla přes PEG, což je hadička, která je vedena od žaludku ven z břicha. 
Spojila jsem se s paní ředitelkou z Jihlavské charity. Byla jsem s ní domluvená dopředu, že k nám bude docházet sestřička a bude s Natálkou cvičit Vojtovu metodu. Strašně ráda jsem si k ní vždy lehla a přitulila se. Pouštěla jsem jí její písničky a nejvíce jednu od Bruna Marse The Lazy song. Když byla ještě zdravá, tak ji zbožňovala. Jezdívali jsme do Brna na dětské ARO na kontroly a na výměny kanyly.
V listopadu mi bylo řečeno, že se malé v krku objevily polypy, což jsou malé výrůstky a tak jí je museli operativně na sále odštípat. Její stav se zlepšil a přišlo mi, že nás i snad vnímá a reaguje na nás, což pro mě byl nepopsaný pocit štěstí. Bohužel polypy se objevily opět, a pak znovu a znovu. Stalo se, že jsem musela okamžitě volat záchranku, protože její dýchání se zhoršilo a já měla obrovský strach, co se děje a proč se to děje.
Dne 14. června 2019 mě probralo sípání a chrčení. Okamžitě jsem vyletěla z postele, bylo pět hodin ráno. Natálka byla celá rudá a sípala. Já ji ihned odendala hadice od krku a začala odsávat, ale byla dušná a nelepšilo se to. Tak jsem popadla telefon a vytočila záchranku. Během pár minut byli u nás. Malou vyšetřili, naložili a odjeli směr Brno. To čekání bylo nekonečný. Pak přišel lékař a vzápětí hned druhý a chtěli s námi mluvit o samotě. Nevěděla jsem, co se děje. Rozhlédla jsem se a pohledy těch sester mi nepřidaly na klidu.
Odešli jsme s nimi do šatny a sedli si proti nám. Doktor začal mluvit a já v tu chvíli věděla, že tohle je konec. Řekl, že se jí polypy dostaly do míst, kde je nelze operovat, že rostou velkou rychlostí! Jednu plíci už skoro ucpaly a tu druhou z části. Volali i do Motola, kde jsou na toto odborníci, ale netroufají si na to, že by jim zůstala na sále. Zeptala jsem se, kolik máme času a na víc jsem se nezmohla. Můj svět byl najednou černý a já sotva dýchala a snažila se nějak probrat z té noční můry. Odpověď lékaře byla: “To my nevíme… Může to být týden, dva, měsíc, půl roku, ale nakonec zemře.” To slovo mě roztrhalo na kousíčky a nemohla jsem dýchat. Moje holčička přece nemůže umřít, vždyť je to bojovnice Natálka, ona NE!
Nakonec jsme dostali na výběr, buď nemocnice anebo domů. Volba byla domů za svojí rodinou. Odjeli jsme domů a já nedokázala říct synovi Samovi ani dceři Sofii, že jsou to poslední dny jejich sestry na tomto světě. Zkrátka nedokázala. Snažila jsem se být ta usměvavá máma, jakou znají. Po týdnu jsem musela zavolat doktorovi z Hospicu z Nového města na Moravě. Natálka už na tom nebyla dobře a museli jí dát náplasti morfia. Nakonec malé napíchli kanylu a já jí podávala tlumící léky. Každý den jezdili a kontrolovali její stav. Postupně se zhoršovala a dávky morfia se zvedaly. Ona jen spala a spala, nic necítila a nic ji nebolelo.
Jedno odpoledne jsem si k ní lehla, přitulila se a cítila, jak sotva sípe. Poznala jsem, že je něco špatně, tak jako mi ráno doktor řekl, že jí dává čas do července. Zavolala jsem mu, že se mi nezdá a už řekl, že je to otázka několika hodin. A ano byla. Krátce po sedmé hodině večer vydechla naposledy. Snažila jsem se slyšet její srdíčko a stále pokládala hlavu na její hruď, ale nic. Bylo pouze ticho. Utíkala jsem otevřít okno, aby jako můj andílek mohla letět a chránit nás. Moje malá holčička zemřela.
Měla u sebe v ten den ty nejbližší a věřím, že to věděla. Pro mě bylo hrozný chystat ji na její poslední cestu, ale byla nádherná jako anděl. Děti v té době byly na prázdninách u babičky. Domluvila jsem se s ní, že jim dáme ještě poslední tři dny, které u ní měly být a jak se vrátí, řeknu jim to. Když přijeli, čekala jsem je v chodbě a směřovala je do jejich pokoje. Natálky pokoj jsem zatím zamkla. Objala jsem je a se slzami v očích vyslovila ta slova. Vaše sestřička Natálka zemřela. Začali křičet, drželi mě a šli do kolen. Brečeli a brečeli. Ona byla pro ně malá sestřička, zbožňovali jí...
V pondělí jsem odešla do pohřebního ústavu a vyřídila vše potřebné. Natálka byla i s jednou ze svých oblíbených hraček zpopelněna a nyní ji máme doma v dětské urničce. Nedokážu a ani nechci ji dát pryč. Jsem klidnější, když je u mě a mohu si s ní povídat. Má svůj koutek, kde má boxy a v nich své nejvíce nošené oblíbené věci a hračky. Každý den jí zapalujeme svíčku. Já spím s její oblíbenou myškou Minnie a ulehám se slovy Miluji tě a sladké sny...
Čtrnáct dní po její smrti jsem se vrátila do práce, doma bych se asi úplně zbláznila. Každý den na ni myslím a věřím, že na nás dohlíží a jednou ji zase obejmu. Letos v květnu by oslavila šesté narozeniny, chystala se do první třídy. Tak doufám, že tam nahoře v nebi se bude pilně učit. Já se jí ptala: “Co jsi maminky?'' a ona vždy odpověděla: “Tvoje čokoládka!''
Když Splněné dětské přání vydalo o Natálce první článek, darovalo jí ze své dílničky andílka pro štěstí. Po jejím odchodu do nebe ho maminka Lucka umístila v jejím koutku, aby jí byl stále nablízku a nadále ji hlídal během jejího odpočinku. Při příležitosti vydání tohoto článku jsme tentokrát obdarovali samotnou maminku, se kterou soucítíme a velmi obdivujeme, jak k situaci přistoupila, do poslední chvíle s láskou pečovala o svou milovanou dceru a s jakou jemností pak sdílela smutnou zprávu s jejími sourozenci. Věříme, že ji kabelka se slony pro štěstí z naší dílničky byla alespoň malou útěchou a povzbuzením na její další cestě. Jsme velice vděční za její sdílení, protože věříme, že bude cenné pro další rodiče, kteří si prošli či v této době procházejí podobnou zkušeností.
Speciální poděkování patří:
- mamince Lucii Komůrkové za rozhovor
Tento článek připravila organizace Splněné dětské přání v rámci projektu „AVAST pomáhá plnit sny se Splněným dětským přáním II“. Dárek pro rodinu byl financován díky grantu „Spolu do života“, který nám poskytl.
