Mamince Kateřině se splnilo velké přání a otěhotněla. Narodila se jí krásná a zdravá holčička. Postupem času se začaly objevovat problémy. Dcera se chovala zvláštně a ona začala mít podezření, že něco není v pořádku. Dlouhé tři roky potom musela čekat, než se dozvěděla diagnózu, která přinesla na jednu stranu úlevu, ale na druhou to znamenalo zvyknout si na nepřiměřené reakce okolí. Přečtěte si vyprávění o jednom nelehkém osudu.
V 17 letech jsem byla na operaci s vaječníkem. Bohužel mi lékaři sdělili, že když budu chtít dítě, tak to možná bude déle trvat nebo by se to potom řešilo operativně. V tu dobu jsem to nějak neřešila, ale občas mi ta myšlenka prolétla hlavou. Když mi bylo 19 let, tak jsme se s přítelem rozhodli, že bychom chtěli mít miminko. Bála jsem se, že to nepůjde, ale stalo se to, co jsme si tak moc přáli a já jsem otěhotněla. Když jsem uviděla dvě čárky na těhotenském testu, tak jsem byla nepopsatelně šťastná.
Mé těhotenství probíhalo úplně normálně a všechno bylo v pořádku. Až v sedmém měsíci těhotenství mně paní doktorka sdělila, že se mi zkracuje čípek a budu muset být opatrná a hodně odpočívat. Zvládla jsem to až do 38. týdne a to už se naší holčičce chtělo na svět. V nemocnici jsem rodila přirozeně a všechno bylo úplně v pořádku. Vanesska se narodila zcela zdravá, vážila 2,80 kilo a měřila 47 centimetrů.
Byla jsem ta nejšťastnější maminka. Moje dcera pořád jen spinkala. Budila jsem ji i na kojení. Po nějaké době jsme se měli dostavit na preventivní prohlídku a domluvit si očkování. Paní doktorka mi doporučila naočkovat zároveň s hexa vakcínou i prevenar 13. Údajně to děti lépe snáší a je to to nejlepší, co pro ni můžu udělat. Tak jsem její radu poslechla a očkování jsme podstoupili. Žádné nežádoucí účinky se nedostavily až na jeden. Nevím proč, čím to bylo, ale potom se v noci budila s nezastavitelným pláčem. Nebyl to ani klasický pláč ale křik, který nešel zastavit. Bylo to pro mě tenkrát strašně psychicky náročné. Nevěděla jsem, proč a hlavně jak jí pomoct. K očkování jsem to nepřiřazovala. Myslela jsem, že ji trápí plynatost. Postupem času se její „noční děsy“ začaly vytrácet a už to nebylo tak časté.
Vanessky vývin byl celkem normální jen trošku v některých věcech opožděný. V jednom roce sotva řekla „máma“. Jelikož mám o 16 let mladšího bráchu, tak jsem viděla rozdíly ve vývoji. Ale říkala jsem si, že každé dítě je přece jiné a ona všechno dožene. V jejích 2,5 letech jsem už začala zkoumat a hledat na internetu. A objevila jsem tam autismus. Její chování k tomu docela směřovalo. Pořád jsem si ale říkala a ujišťovala se, že to není náš případ a ona začne mluvit a začne chápat a všechno dožene.
Už se blížil 3 rok a měla nastoupit do školky. Byla jsem potvrdit papíry k paní doktorce a řekla jsem jí, že dcera stále nemluví a má různé rituály. Třeba, že vždy když dopiju pití v PET láhvi, tak ji musím pomačkat a vyhodit do pytle. Musí to být ale hned. Ta láhev prostě nemohla ležet třeba na stole prázdná. Nebo pořád otvírá a zavírá lednici několikrát denně. Chodí po špičkách, a když má z něčeho radost, tak třepotá ručičkama a vydává u toho podivné zvuky. Dokáže se dlouho dívat na točící se větrák a hrozně ji to fascinuje. Všechno jsem lékařce povyprávěla a chtěla jsem, aby nás poslala někam k psychologovi. Její odpověď byla, že z toho vyroste. Ve školce jsem to vše řekla paní ředitelce a ta mi doporučila vyhledat odborníka a ještě ji do školky nedávat, i když už byla přijata. Tak nenastoupila a já jsem začala pátrat po nějakém psychologovi.
Nakonec jsem našla v dětské brněnské nemocnici, tak jsem nás tam objednala. V tu dobu se nám naskytla možnost stěhování do většího bytu. Měla jsem hrozný strach, že to pro ni bude obrovská změna a že ji nebude chtít přijmout. Spletla jsem se! Byla z nového většího bytu nadšená. Měla tam prostor na běhání, neboť ráda běhá ze strany na stranu v pokoji. Dokonce i její rituály, co měla ve starém bytě, už si do nového nevzala jako třeba otvírání lednice a vyhazování PET flašek. Po asi pěti sezeních u psychologa nám byla určena diagnóza Dětský autismus. Já už jsem to věděla dávno, že je jiná a jen se mi to potvrdilo. Pan doktor mi řekl, že jsem zůstala docela v klidu. No a co jsem měla dělat? Já už jsem s tím byla vlastně smířená a jen jsem cítila úlevu. Protože už přesně vím, co mojí holčičce je.
Postupem času se začala rozmlouvat. Ve 4 letech začala dávat dohromady slova a krátké věty. Všechno se naučila tím, jak na ni já mluvím. Takže říká třeba: „Neceš pití, musíme to udělat, ty neceš?!“, ale jsem šťastná, že aspoň mluví a domluvíme se spolu. Ted když jí rozumím, tak je i méně afektu. Má velice ráda čísla. Když jdeme venku, tak tam, kde je číslo, se pozastaví a je fascinována. Nejhorší bylo, když jednu dobu chtěla, abych ji u každého auta četla čísla na značkách, ale nyní už to naštěstí nevyžaduje. Čísla umí i anglicky. Písmenka se taky naučila hrozně rychle. Zatím je ale neumí používat.
Nedávno ji zaujaly hodiny a tak se je naučila. Začali jsme dělat režim podle času. Hodně si to hlídala, a když třeba měla dojít „teta“ z rané péče, tak si kontrolovala hodiny. Jenže když měl někdo zpoždění, tak z toho šla do afektu. I když se člověk snaží, tak to někdy zkrátka na přesný čas nevyjde. Jenže dítěti s autismem to nevysvětlíte. To trvalo asi půl roku a potom z ničeho nic se hodin začala bát. Nevím proč, ale myslím si, že se v čase zklamala, a proto už ty hodiny nechtěla vidět. Teď už jí vadí i tikání.
Nyní je předškolák a chodí do speciální školky pro autisty, kde je moc spokojená. Bohužel pořád vyžaduje nočník a ze záchodů má strach. Všude kam jezdíme, bereme sebou nočník. I ve školce má svůj nočníček. Ve školce jsou moc hodné paní učitelky, sundávají každé ráno kvůli ní hodiny, když dojde do školky.
Stalo se mi, že jsem s ní jela na hlavní nádraží v Brně a vůbec jsem si neuvědomila, že tam jsou hodiny. Padla najednou na zem a hrozně se vztekala a plakala. Snažila jsem se jí zvednout ze země a nějakým způsobem uklidnit. V ten okamžik šla kolem mladá paní a řekla: „To snad ani není děcko ale zvíře“. Moje reakce byla neadekvátní, tak jako ta její. Je to prostě moje holčička a nikdo ji nebude takhle urážet. Ono v té situaci máte v sobě tolik adrenalinu a ještě když vás někdo naštve, tak to prostě musí ven. Pro rodiče dětí s autismem je to už tak psychicky náročné a ještě když vám někdo začne říkat, jak je dítě nevychované a ať s ním raději ani nechodíte ven, tak vás to pak položí. Já jsem se s tím v sobě hodně prala. Když se to stalo úplně poprvé, tak ještě neměla určenou diagnózu. Nějaká paní se do mě v obchodě pustila a začala mě poučovat. Já už jsem pak nechtěla s dcerou nikam chodit. Trvalo mi to hodně dlouho si zvyknout na reakce okolí.
Loňské Vánoce u nás probíhaly celkem v klidu. Pomohla mě ozdobit stromeček a moc se jí líbil. Svátky byly určitě lepší než ty předloňské, neboť to ji nic nezajímalo dokonce ani dárky. Večeře proběhla v pohodě a pak už jsme šli honem ke stromečku. Jenže Vanesska má v pokoji starší lustr, který je na šest žárovek. Je zvyklá, že dvě žárovky nesvítí a čtyři svítí. Když jsem rozsvítila světlo na rozbalování dárečků, tak si hned všimla, že svítí jen tři žárovky. Takže dárečky nic a musíme se to napřed opravit. Vylezla jsem na žebřík, opravila světlo a nakonec se mohly konečně rozbalit i dárky.
Vanesska má ráda hvězdičky a srdíčka takže se jí dáreček od vaší organizace Splněné dětské přání moc líbil. Je to holčička, která se velice ráda parádí, tak kabelku a tašku určitě využije, ať už do školky nebo na procházku. Moc vám z celého srdce děkujeme, maminka Kateřina a Vanesska.
Speciální poděkování patří:
- mamince Kateřině Kopřivové za rozhovor
Tento článek připravila organizace Splněné dětské přání v rámci projektu „AVAST pomáhá plnit sny se Splněným dětským přáním“. Dárek pro rodinu byl financován díky grantu „Spolu do života“, který nám poskytl Nadační fond Avast.