handicapovaní a zdraví, ruku v ruce“
Vánoční přání: Narodila se jako Natálka, nyní si ale přeje stát se Lukášem
- Podrobnosti
- Datum vydání: 9. 3. 2018 15:02
- Autor článku: Martina
V předchozím článku jsme vás seznámili s maminkou Sylvou a její autistickou dcerou Natálkou. Aspergerův syndrom však není to nejtěžší, s čím se tato rodina a především jedinečné dítě musí poprat. Už od malička se totiž cítí být uvězněné ve svém těle. V těle, do něhož nepatří a touží po změně pohlaví. Díky láskyplné podpoře svého okolí zvládá tyto nelehké změny, a říká si Luky.
Sylvo, pozorovala jste někdy na své dceři, že začíná být ve svém těle nešťastná? Jak se to projevovalo?
Všimla jsem si toho tak od jejích10 let, kdy už jí začala růst prsa, která jsou i dnes největší problém. Nesnáší své tělo, denně ho proklíná stejně tak jako Boha, že jí to tělo dal. V 11 letech dostala už menstruaci a tím přišlo další peklo v jejím trápení. Tím že má PAS, tak je jí celkem jedno, zda má triko na sobě tak nebo onak, takže dávat si pořádně vložku byl taky boj. Musela jsem přebalovat ji i malého syna. Časem se to naučila dávat do kalhotek dobře, ale její trápení trvalo. Navíc to měla hodně silné, tak první dny jsem ji omlouvala ve škole. Byla by tam hodně rozrušená, unavená a stejně nic by se nenaučila. Bohužel bere i antidepresiva a dnešním dnem má již dvoje. Bránila jsem se téhle variantě několik let, ale už vím, že to muselo přijít. Po poradě s její psychiatričkou jsem nechala dceři předepsat antikoncepci, aby měsíčky nechodily a ona mohla být trochu víc v klidu.
Kdy poprvé vyslovila, že by raději chtěla být klukem? A jaká byla vaše reakce?
To nejde vyloženě říct takhle, kdy řekla, že chce být klukem. Ona to ani říkat nemusela. Každá máma to vycítí z chování, jaké chce nosit oblečení, z hraček a nakonec i z chování. Chtěla být klukem vlastně již od mala, ale od 6 let jsem se rozhodla, že s ní zajdu k sexuologovi, který nám byl doporučen v Olomouci. Ten nám sdělil, že zatím se jedná o poruchu sexuality v dětství a dál budeme vše hlídat a pozorovat. Také řekl to, že lidská sexualita se vyvíjí již v třetím měsíci těhotenství a jsou tady varianty jako heterosexuál, homosexuál, transsexuál, a že bisexualita je pouze lidská chuť, není vrozená jako ty předešlé. Pan doktor mě hlavně ujistil, že já jako matka tohle nemůžu nijak ovlivnit a mám dceru pouze podporovat, nenutit jí ženské oblečení a ani hračky. Moje reakce byla normální, nejsem netolerantní člověk k menšinám, ale říkala jsem si, že je brzo něco uzavírat, bude se přece ještě vyvíjet a poruchou sexuální identity v dětství trpí více dětí. Jen jsem ve skrytu duše doufala a přemýšlela, že bude na holky, nad přeměnou na kluka až tak ne. Netvrdím, že jsem momentálně smířená na sto procent, ale co vím jistě, že chci, aby byl Luka šťastný. Už ho tak tady budu jmenovat. Oslovujeme jej tak od srpna loňského roku.
Podle čeho si vaše dítě vybralo své nové jméno? A co ho dál v životě čeká?
Nátálka přišla za námi a řekla, že nás prosí o to, abychom jí říkali Lukáši. Znovu jsem nás objednala k panu sexuologovi. Ten si s ní promluvil, a řekl, že momentálně je na hormonální léčbu mladý a je tady možnost používat pouze neutrální jméno a to je Luka. Je to skoro jako Lukáš a tak to dcera vzala v pohodě. V lednu proběhlo v Prostějově vyšetření psychologem a zatím bude kvůli nízkému věku stále sledován. V dubnu jsme objednaní na endokrinologii, tam paní doktorka uváží dle výsledků z krve, zda je možné nasadit nízkou dávku hormonů a jak zastavit měsíčky. Paradoxem ještě navíc je, že zrovna jemu rostou prsa opravdu do velkých rozměrů. Podle posudku od psychologa pak může být i zapsána jako Luka Bazalků i na matrice a tím pádem musí i škola respektovat a oslovovat ji v mužském rodě.
V jakém věku by přibližně měl mít Luka všechno za sebou?
Luka má před sebou dlouhou cestu a ani si netroufám říct, v kolika letech bude kompletně přeoperovaný na muže. První operace může začít až v 18 letech a to má ještě 5 let čas.
Je operace na změnu pohlaví hrazená pojišťovnou, nebo musíte všechno sami zaplatit?
Podle mě dostupných informací operaci hradí pojišťovna, pokud má pacient podloženo vše diagnózou. Budeme tedy doufat, že se za těch pět let nic nezmění a zůstanou pro nás stejné podmínky.
Máte pocit, že je Luka od doby rozhodnutí o změně pohlaví šťastnější a vyrovnanější?
Určitě je trošku klidnější, ale zase skrze své PAS té trpělivosti nemá na rozdávání. Chtěl by ty operace již teď což samozřejmě nelze. Má ale radost a víru v to, že vyšetření dopadne pro něj kladně a může být změna jména. Také doufá i v kladné výsledky na endokrinologii a začne užívat slabší hormonální léčbu.
Jak na tuto informaci o změně pohlaví reagovala vaše rodina, malý bráška, přátele a co děti ve škole?
Když jsem to oznámila svým rodičům, tak to zas takový velký šok nebyl, neboť už se delší dobu bavíme, že je Luka jiný. Moje mamka se ještě častokrát přeřekne, to chápu, a chápe to i Luka, že ji všichni oslovujeme 12,5 roku Naty a teď ji máme oslovovat Luko. Můj táta nejdříve koukal, stále doufal, že moje dítě dostane nějakou pilulku a bude stále Natálkou, ale nyní když přijede na návštěvu, tak řekne: „Nazdar chlape, tak co, Luko?“ Rodiče přítele, ty to vzaly, jak to je, nemají s tím problém, to samé tetičky a strýcové. Všichni Luku podporujeme. Naši přátele, kterých je opravdu jenom hrstka, ale zase na druhou stranu víme, že to jsou opravdu přátele, ti nemají problém a mají ho rádi. Zvou nás na oslavy, přejí mu k svátku, který mimochodem slavil již vloni na Lukáše, to samé na narozeniny. Bráška ho oslovuje taky Luky: „To je Luka, můj bráška,“ říkává a mají se rádi.
Nejhorší pochopení, vlastně nepochopení nachází ve škole. Celkově naše společnost na odlišnosti nemá toleranci. Pedagogové někteří oslovují Luko a nemají problém, jiní ne a ty potom Luka v lásce nemá a díky tomu vznikají problémy. Po zápisu do matriky již bude mít klid a všichni ho musí oslovovat pouze Luko. Děti ve škole, myslím ty vyzrálejší, psychicky vyrovnaní, jedince Luku podporují a baví se s ním o jeho problému. Ten zbytek a hlavně kluci mu nadávají, že je buzna. Tyhle situace řeší ten den paní asistentka, s kterou jsme pořád ve spojení každý den a komunikujeme o všem, co je potřeba. Je výborná a Luku bere takového, jaký je. Za což jí touto cestou moc děkuji.
Maminko, jak to zvládáte vy sama? Svěříte se nám, co cítíte?
Jak na to mám odpovědět? To je ta nejtěžší otázka, co jste mi položila. Jako matka to zvládat musím a být vždycky tou oporou, držet Luku nad vodou a hlavně ho vést cestou trnitou nelehkou. V sobě cítím bolest, smutek a vedu hrozný boj. Užívám několik antidepresiv, bez kterých bych to nezvládala a já musím být klidná, vyrovnaná, milující matka Honzíkovi a žena příteli. Smíření to je ten bod, do kterého jsem došla a beru Luku tak, jak to je. Vím dobře, že za to nemůžu, že jsem já neudělala nic špatně, neboť sexualitu dítěte matka neovlivní. PAS je podle mě jen následek očkování, ale nikomu nenutím, aby s tím souhlasil. Nejtěžší byly ty roky, kdy jsem jezdila od jednoho doktora k druhému, a nikdo nic neřekl. To byla hrozná beznaděj a bezmoc. Teď už máme diagnózy, už vím, jak je moje dítě nemocné a nyní zbývá jen čekat a doufat, že se dočkám šťastného, přeoperovaného syna. Vše co bylo, hodím za hlavu, až si najde partnerku pro život a já bude ta maminka a vrba.
Jaké je vaše největší přání?
Moc bych si přála, aby byl můj syn Luka šťastný, zdravý a veselý. Pak snad konečně i já najdu klidnější život, snad si splním nějaký ten sen a vše se dá do lepších kolejí.
Chcete prostřednictvím našeho článku někomu poděkovat?
Moje srdečné poděkování patří na prvním místě mému příteli Honzovi za jeho lásku, potom sestře Irence a švagrovi Markovi. Také mým i přítelovým rodičům za to, že tu pro nás stále jsou. Asistence Petře Karlíkové, která pomáhá zdolávat synovi životní překážky ve škole. Kamarádce Míše a kamarádovi Liborovi, za to že jsou s námi stále v dobrém i zlém. Nesmím zapomenout ani na mojí milou přítelkyni Elišku a její nezištnou psychickou podporu. Martince a Kristýnce z organizace Splněné dětské přání, které mám moc ráda, děkuji za to, co vše dělají pro všechny nemocné a handicapované děti.
A na závěr se vás zeptám, jak u vás proběhly Vánoce?
Svátky strávil Luka v klidu a měl dobrou náladu. Těšil se na dárky a rodinou pohodu. Pod stromečkem našel hodně dárků. Nejvíce mu udělal radost nový mobil a také dárek od organizace Splněné dětské přání a to polštářek, malá taštička na zip a srdíčko. Užil si s bráškou i jeho hračky a večer po Štědrém dnu usnul na měkkém polštářku od vás. Děkujeme Martince a Týnce, že jsme byli vybráni do akce vánoční přání a mohla jsem se svěřit se svým nelehkým životním osudem.
Speciální poděkování patří:
- mamince Sylvě Bazalkové za rozhovor
"Každý článek, který jsem pro vás připravovala, byl něčím originální, zajímavý a jedinečný. Tento příběh o Lukovi se mi vryl hluboko do paměti, a ráda bych při této příležitosti chtěla osobně poděkovat mamince Sylvě za to, že se nám dokázala svěřit, neboť vím, že to pro ni nebylo vůbec lehké. Při psaní plakala a bolelo ji u srdce, ale ona zcela pevně stojí při svém dítěti a je velice statečná. Děkujeme za důvěru!" Martina Šmejkalová z organizace Splněné dětské přání
Vánoční přání 2017 připravila organizace Splněné dětské přání v rámci projektu „AVAST pomáhá plnit sny se Splněným dětským přáním“. Ten je finančně zaštítěn grantem „Spolu do života“, který poskytl Nadační fond Avast.
