VZPOMÍNKY: Díky Jiřince jsem se dostala ke canisterapii

Podrobnosti

Datum vydání: 2. 3. 2015 10:00

Autor článku: Martina

V říjnu 2012 darovalo Splněné dětské přání do rodiny s nemocným dítětem druhou ručně vyráběnou panenku Helenku. Doputovala k malé Jiřince a její adoptivní mamince Zuzance. Ta si holčičku osvojila, když jí byly dva roky. V pozdějším věku jí lékaři odhalili mentální postižení a epilepsii. Dozvěděli jsme se tenkrát, co ji k adopci vedlo a jak se s handicapem Jiřinky smířili její starší sourozenci.

Zuzko, jak jste dospěla k rozhodnutí, že si vezmete Jiřinku do své péče?
K tomuto rozhodnutí mě vlastně přivedla kamarádka, která nemohla mít vlastní dítě. Já měla v té době již dvě. Tak jsem jí navrhla, ať s manželem dítě adoptují, že bych to také udělala. Ale to se jí příliš nezamlouvalo. Prý se mi to dobře říká, když už děti mám. Pořád jsem nad tím přemýšlela, až jsem dospěla k tomu, proč si vlastně nevzít nějaké do péče, vytvořit mu rodinu a dát mu lásku. Doma jsme vše probrali a nakonec všichni souhlasili.

Máte ještě další děti. Ty jsou také z dětského domova?
Já mám celkem 4 vlastní, tedy biologické děti, dvě jsou již dospělé (21 a 19 let), syn Lukáš i dcera Lucka jsou již samostatní. Mladší syn Kubík (12 let) a dcera Nikolka (10 let) žijí s námi.

Vaše děti jsou zdravé a bez jakýchkoli handicapů? Jaký mají vztah k Jiřince?
Moje biologické děti jsou zdravé, Nikolka je astmatička a má různé alergie, někdy je to s ní také dost náročné. Všichni mají Jiřinku rádi, do jejích šesti let bylo vše v pořádku. Ale jak roste, děti mají problém pochopit, že Jiřince je sice 7 let, ale mentálně je na dvou letech - má plenky, nemá pocity hladu ani žízně, není jí zima ani horko, nemá žádný pud sebezáchovy. Ono je tohle těžké pochopit pro dospělého natož pro dítě. Trošku se s tím asi nechtějí smířit a doufají, že se to změní, i když jim vše vysvětluji.

Navštěvuje Jiřinka nějakou specializovanou školu, nebo ji učíte sama?
Jiřince bylo v květnu 7 let a již skoro dva roky chodí do ZŠ speciální v Plzni do přípravného ročníku. Ale od letošního září nastoupila do 1. ročníku povinné školní docházky. Do školy chodí ráda, jsou tam stejně postižené děti, jako je ona, se kterými si rozumí. Je trošku problém v tom, že ji musím denně vozit 25 km do školy a to samé ze školy. Je to samozřejmě pro ni fyzicky dost náročné (ranní vstávání atd.), ani finanční stránka není pro nás zanedbatelná. Ale chodí tam ráda, což je pro nás nejdůležitější.


Je těžké vychovávat dítě, které není stejné jako ty ostatní?
Je to opravdu hodně náročné, kdo to nezažil, neumí si to představit. Dost dlouho mně trvalo, než jsem se s tím smířila, že nikdy nebude jako ostatní děti. A také je vlastně celá naše rodina hodně omezená, myslím třeba po stránce sportování, dovolené, kultury atd. S Jiřinkou prostě některé aktivity dělat nejdou, občas nám ji pohlídá babička s dědečkem, za to jim moc děkuji.

Někdy si i já potřebuji opravdu odpočinout. Ale to jde zase těžko, protože když naši hlídají Jiřinku, já se věnuji Nikolce a Kubíkovi. Takže toho klidu opravdu moc nemám. O Jiřinku se vlastně starám jako o dvouleté dítě s plenkami, musí být pořád pod dozorem, je na lécích, chodí spát po obědě, trpí sebepoškozováním a ještě ke všemu má alergii na laktózu, nesmí žádné potraviny obsahující mléko, takže i po téhle stránce je to s ní náročné.

Prozradila jste nám, že se osobně hodně zajímáte o postižené děti a děláte s pejsky canisterapii. O co se vlastně jedná a jak to dětem pomáhá?
Právě díky Jiřince jsem se k této terapii dostala. Zpočátku nechtěla nic dělat, ani cvičit, nic se učit a právě přes pejsky to bylo jiné. Vše jim hned ukázala, komunikovala s nimi. Udělala jsem si kurz a začala chodit za postiženými dětmi. Děti pejskové, ale i jiná zvířátka (vozím morčata, králíčky, měla jsem i prasátko), děsně motivují, kvůli nim udělají téměř vše, snaží se jim dát pamlsek, musí hýbat tím pádem rukama, otáčet se atd. Cvičí se jemná, ale i hrubá motorika, po psychické stránce se děti při hlazení zklidňují, některé i usnou. Učí se, jak se k pejskům chovat a co vše potřebují.

Pro pejsky i ostatní zvířátka je to hodně náročné, ale jezdí za dětmi moc ráda. Musí se jim pak dopřát dostatek odpočinku. Je to samozřejmě náročné i pro mě, setkávám se s různým přístupem k postiženým dětem a lidem vůbec, ale moc mi to dává, dozvídám se spoustu užitečných věcí, poznávám hodně obětavých lidiček, a když mohu díky zvířátkům pomáhat tam, kde je to potřeba, jsem moc šťastná.

Jak nejraději trávíte čas se svými dětmi?
Nejraději je mám všechny pohromadě a něco společně podnikáme, např. jsme byli v létě na vodě, jezdíme na kole nebo chodíme na procházky s pejsky, to máme všichni moc rádi.


Máte doma vlastního pejska?
Ano, to mám, dokonce v současné době jich mám 5 a chystám si vzít ještě jedno štěně, které bych chtěla též vést k canisterapii. Dospělá dcera má 3 a babička s dědečkem jednoho pejska. Takže, když se všichni sejdou, je jich pěkná smečka. Ale všichni jsou moc hodní.

Jaké je v současné době vaše největší přání?
Naše největší přání v současné době je, abychom mohli jezdit na kole na výlety všichni společně, tedy i s Jiřinkou. Bohužel Jiřinka nebude moci nikdy jezdit na kole sama vzhledem k epilepsii i mentálnímu postižení. Má též po zlomenině nožičky trochu problémy i při delších vycházkách. Proto bychom pro ni chtěli pořídit vozík za kolo, který se dá využít i jako kočárek při delších výletech, nebo vozík, který můžeme tlačit při jízdě na kolečkových bruslích. Bohužel tento vozík je pro nás cenově nedostupný. Cena se pohybuje někde kolem 30 – 40 tisíc Kč. Moc pěkný je vozík Kozlík, který existuje v několika verzích podle velikosti dítěte. Je vyvinutý pro postižené děti, je myšleno na pohodlí při delších cestách, což je velice důležité.

Splněné dětské přání věnovalo Jiřince panenku Helenku. Měla z ní dcera radost? Jak na vás zapůsobil projekt Splněné dětské přání?
Váš projekt je moc pěkný, kéž by takových bylo více. Co projektů, ale hlavně takových lidí, jako jste vy. Někdy se mi zdá, že lidi myslí jen na sebe, nic kolem je nezajímá, před problémy utíkají nebo alespoň zavírají oči. Ale pak se občas setkám s lidmi, kterým není osud postižených lhostejný a to je moc fajn.

Jiřince se panenka moc líbila, všem ji ukázala, a dokonce si ji vzala i do postýlky. Za Jiřinku a za nás za všechny moc děkuji za vše, co nejen pro nás, ale i pro ostatní děláte. Patří vám můj obdiv a velká podpora. Držte se, přeji vám všem hodně sil a hodně spokojených dětiček a splněných přáníček.

Speciální poděkování:
•    Mamince Zuzaně Sedláčkové za rozhovor,
•    nejmenovanému finančnímu dárci za podporu Splněného dětského přání a darování panenky

Veškerou odpovědnost za pravdivost uvedených informací v tomto rozhovoru má dotazovaný - zákonný zástupce dítěte, který nám poskytl souhlas se zveřejněním. Splněné dětské přání je zprostředkovatelem těchto údajů.

Pokud také chcete potěšit některou z našich ručně vyráběných panenek postiženého chlapečka nebo holčičku, napište nám na Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. a ve vydaném článku se pak vždy dozvíte, kam vámi sponzorovaná panenka doputovala a komu udělala radost.

Foto: Dodali rodiče dítěte