handicapovaní a zdraví, ruku v ruce“
Vánoční přání: Autistický Erik překvapí - třeba hozením svých bot z mostu do řeky
- Podrobnosti
- Datum vydání: 5. 1. 2018 14:50
- Autor článku: Martina
Erik se narodil jako zdravé dítě. Ve dvou letech sdělila dětská psycholožka rodičům nečekanou diagnózu - dětský autismus. Pro rodinu to byl na začátku velký šok. Museli sami začít bojovat a hledat různé cesty, jak synovi ulehčit život. Nakonec díky chlapečkovi všichni prožívají veselé i nezapomenutelné chvilky. Více se dozvíte z vyprávění maminky Ondřejky.
Když jsme si před deseti lety přinesli domů Erika, bylo to naše 3. štěstí. Krásné zdravé miminko, na které jsme se všichni moc těšili. Starší sourozenci se malému, stejně jako my, hodně věnovali. Erik byl šikovný a rychle se učil všechno, co potřeboval. Nebýt zápalu plic, který ho potrápil už v jeho 14 dnech a problematického atopického ekzému, asi by vůbec neplakal. Pomaličku začínal mluvit a kolem roku a půl už zvládl asi 20 slov. Byl to malý neposeda, kterého bylo všude plno.
Asi v té době začal po bytě chodit se zavřenýma očima. Došel, kam chtěl, aniž by se bouchl a začínal se točit do kolečka docela dlouho, aniž by se mu zatočila hlava. Začali jsme mít obavy a po konzultaci s dětskou lékařkou jsme zamířili k oční lékařce. To už se ale obě nezávisle zmínily o autismu. Po vyšetření jsme odešli s brýlemi a na chvíli se zdálo, že je po problému. Erik byl ale stále zamlklejší. Počet hraček, které ho zajímaly, se snižoval. Ve dvou letech nás dětská lékařka poslala na vyšetření na dětskou neurologii. Po dvou třídenních pobytech a mnoha vyšetřeních nám dětská psycholožka sdělila diagnózu - dětský autismus.
Ze začátku jsme si mysleli, že se lékaři museli zmýlit. Přece se tolik neodlišoval od ostatních dětí! Ale postupem času jsme si museli připustit, že se nezmýlili. Erik přestával mluvit, neučil se nic nového, ztrácel oční kontakt, neslyšel na zavolání. Začali jsme pro Erika hledat školku. Vůbec nás nenapadlo hledat speciální školku a několikeré odmítnutí nás hodně zaskočilo. Nakonec začal Erik chodit do školky v sousední vesnici. Malá školička, ve které měl svou asistentku, mu vyhovovala. Začaly problémy s jídlem a pitím, v noci nespal.
Protože byl Erik výrazně větší než jeho spolužáci, nastoupil do školy bez odkladu. Už jsme byli chytřejší, zvolili jsme speciální školu. Za sebou jsme měli podporu Rané péče v Havířově, kde s námi cvičili pobyt ve škole a práci v kolektivu. Rádi na tyto chvíle vzpomínáme. Začátek školy byl ale velmi komplikovaný a doprovázený autoagresí a silnými záchvaty. Postupně se ale uklidňoval, hlavně díky práci třídní učitelky a asistentky.
V průběhu loňského roku měl Erik velké problémy se zuby. Dlouhotrvající bolesti a osmiměsíční čekání na ošetření v narkóze zanechaly stopy. Erik byl agresivní nejen k sobě, ale i ke svému okolí. Díky usilovné práci psychologa Přemysla Mikoláše, sdružení Adam a sdružení ForHelp jsme toto období přestáli. Výsledkem ale byl Erikův regres a najednou jsme měli doma devítiměsíční miminko v desetiletém těle.
Byli jsme nuceni takovou situaci řešit, nebyli jsme schopni zvládat každodenní záchvaty, náročnou péči a nedostatek spánku. Naštěstí jsme mohli Erika zapsat na speciální školu s internátem. Přes naše velké obavy Erik pobyt velmi dobře zvládá, zvykl si na nové prostředí i na nový režim a odjíždí i přijíždí vždy s úsměvem a svým zpíváním. Zatím bojujeme s jídlem, ale doufáme, že se i to zlepší, stejně jako se zmenšil počet a intenzita záchvatů. Erika si bereme i během týdne domů, jezdíme s ním do Sportovního kroužku sdružení Adam, o víkendu pak jezdí na koně s ForHelpem a jednou měsíčně pak do klubovny sdružení Raiman.
S Erikem ale zažíváme i hodně pěkných a nepředvídatelných chvil. Učí nás trpělivosti. Díky němu máme kolem sebe hodně skvělých lidí a umíme se radovat z maličkostí, třeba z toho, že mě v deseti letech poprvé objal kolem krku. Taky se učíme jeho humoru – boty shozené do řeky z mostu uprostřed Ostravy a čekání s čertíky v očích, co bude dál. Jaké bylo jeho zklamání, když boty vylovili kajakáři a přinesli je nahoru na most.
Štědrý den byl u nás docela náročný. Tak jak u nás už bývá pravidlem. Erik byl na Vánoce zase nachlazený, Štědrý den byl celý nesvůj a hodně poplakával. Večeřeli jsme brzy, ještě ani pořádně nebyla tma, abychom do večera zvládli vše tak, jak je naučený a ve správnou dobu. Největší radost měl z toho, že přijel jeho starší bratr, který žije v zahraničí, a proto se vídají jen párkrát do roka. Dárky pod stromečkem moc nevnímal. Zaujala ho jen velká houpací síť, kterou jsme mu pořídili do obývacího pokoje a do té se i s polštářkem od Splněného dětského přání zachumlal a houpal se snad hodinu a u toho klepal s medvídkem. Má rád hračky, se kterými se dá třepat a klepat, a které u toho vydávají nějaký zvuk. Pozdě večer nakonec usnul na sedačce obklopený svými poklady.
Děkujeme paní Martině Šmejkalové a organizaci Splněné dětské přání za snahu o lepší informovanost naší společnosti o životě autistických dětí. Všem rodičům dětí, které mají jakékoliv zdravotní problémy, přejeme hodně sil a optimismu. Rodina Langrova
Speciální poděkování patří:
- mamince Ondřejce Langrové za rozhovor
Vánoční přání 2017 připravila organizace Splněné dětské přání v rámci projektu „AVAST pomáhá plnit sny se Splněným dětským přáním“. Ten je finančně zaštítěn grantem „Spolu do života“, který poskytl Nadační fond Avast.
