handicapovaní a zdraví, ruku v ruce“
Vánoční přání: Jak zvládla autistická Terezka Vánoce a nečekané dobrodružství?
- Podrobnosti
- Datum vydání: 18. 1. 2018 19:01
- Autor článku: Martina
Terezka je krásná autistická slečna, má ráda přírodu a koně. O všechny zvířátka doma se stará s velkou láskou. Brzy bude mít nového asistenčního pejska, na kterého se moc těší. Její milující maminka jí pomáhá na nelehké životní cestě a dnes nám bude vyprávět, jak s dcerkou strávila vánoční svátky. Na první svátek vánoční bude ještě dlouho vzpomínat, zažily totiž nečekané dobrodružství.
Štědrý den u nás naštěstí probíhá většinou v klidu, v tom máme docela velkou výhodu, protože ne každé dítě s PAS dobře snáší Vánoce. Pokud se tedy nestane něco nečekaného. Na Štědrý den se Terezka těší dlouho dopředu. Každý rok píše dopis Ježíškovi, letos to už bylo takové jiné. Je to přece už velká holka. Psaníčko sice napsala, ale nakonec se někde založilo. Stromeček většinou strojíme den předem, aby se na Štědrý den už jen chystala štědrovečerní večeře.
Taky každý rok jezdíme všichni i s dědou v poledne do kostela do nedaleké vesnice, kde se zpívají koledy a vzájemně si popřejeme vše dobré. Kdo chce, může si rozkrojit jablíčko nebo odlít olovo a domů si s sebou vezeme Betlémské světlo. Letos jsme večeřely o něco později, než bylo v plánu. Musela jsem jet pro vzdálenou příbuznou, která s námi každý rok tráví Vánoce, a trochu jsem se zpozdila.
Musím dceru pochválit, protože i když ji to rozladilo, tak vše zvládla na jedničku. Večeříme klasicky rybí polévku a kapra s bramborovým salátem. Po večeři se chodíme podívat z okna, jestli uvidíme zlaté prasátko a každý rok ho naštěstí zahlédneme. Zanedlouho už je slyšet zvoneček, a to znamená, že přišel Ježíšek. Terezka je doma nejmladší, tak roznáší dárky. Tím že je doma jedináček, tak má samozřejmě nejvíc dárků ona. Letos měla největší radost z plastové stáje pro plastové koníky. Od malička si hraje s Legem nebo plastovými zvířátky, tak není těžké jí udělat radost.
Pod stromečkem našla plno knížek, plyšáky a nějaké oblečení. Také tam měla jeden speciální balíček, od zakladatelek organizace Splněné dětské přání, Martiny a Kristýny. V něm se skrývalo obrovské překvapení – polštář s koníkem, kočička a srdíčko. Polštářek si hned vzala do postele a každou noc na něm spí. Moc paní Martince za dáreček děkujeme, Terezku moc potěšil.
Na Štěpána jsme se vydaly na výlet do Litovle do Muzea řemesel. Cesta probíhala v pohodě, až když si po dvaceti minutách jízdy Terezka všimla, že má na sobě rifle, které běžně nosí do školy, ale tentokrát si je doma oblékla sama asi hodinu před odjezdem. V tu chvíli začalo pořádné „dobrodružství“.
U dětí s PAS nikdy dopředu nevíte, co je může rozčílit, rozladit a z čeho může vzniknout záchvat. Ono vždy nejde předvídat úplně všechno. Začala plakat a křičet, že ty rifle nechce, že jsou nepohodlné a že to nezvládne. Vrátit jsme se nemohly, byly jsme už asi 30 kilometrů od domova. Doufala jsem, že to rychle přejde. Snažila jsem se převádět myšlenky jinam, mluvit o různých věcech, ale nic nepomáhalo. Vím, že má Terezka ráda procházky v přírodě. Tak jsem jí nabídla, že někde zastavím a půjdeme se projít, pomohlo by to i mě, protože řízení a řvoucí dítě na zadní sedačce, které kolem sebe kope, mlátí a křičí, není ta nejlepší kombinace. Nakonec svolila, že se půjdeme projít. Na první odbočce do lesa jsem sjela z hlavní silnice s vidinou procházky a klidu. Zajela jsem dál do lesa a chtěla odstavit auto bokem lesní cesty, aby nezavazelo. Couvla jsem a stalo se něco nečekaného, zapadly jsme. Všude bylo plno bláta a mě vůbec nenapadlo, že se to může stát. Nechci, aby mě snad někdo litoval, spíš to možná bude někomu k smíchu. Já jsem ale byla v tu chvíli na dně. On i krátký záchvat – meltdown dítěte s PAS dospělého dokáže absolutně vyčerpat a toto už byla poslední kapka. Chtělo se mi brečet. Několikrát jsem zkusila vyjet, nešlo to ani dopředu a ani dozadu.
Nezbylo mi nic jiného, než jít zpět k hlavní cestě a zkusit zastavit nějaké projíždějící auto. To se mi nakonec povedlo, zastavil mi pán, důchodce a potom mladá rodina s malým dítětem. Chlapi mi nakonec auto vytlačili. Poděkovala jsem jim hned na místě, ale děkuju jim ještě jednou. Oni byli naše záchrana. Do muzea jsme dojely, Terezka si vyrobila nějaké výrobky a cesta domů už proběhla v pořádku. Já jsem ale tentokrát byla poprvé v životě tak z celého záchvatu vykolejená, že jsem ještě dva dny nebyla schopna normálně fungovat, s nikým mluvit a i s Terezkou jsem komunikovala jen v holých větách.
Terezka je úžasná holčička, nevyměnila bych ji za žádnou jinou. Tím, že je verbální a vypadá „normálně“, tak se může zdát, že vše je jen náš výmysl. Aspergerův syndrom totiž není vidět, a tím je někdy tato jinakost o to víc zrádná. Ještě nás čeká dlouhá cesta, ale já vím, že to zvládneme, protože jinak to prostě nejde. Každý rodič pro své dítě udělá to nejlepší a já se snažím být své dceři průvodkyní ve zmateném světě.
První článek o Terezce, ve kterém maminka Bohumila vypráví její životní příběh, si můžete přečíst zde: www.splnene-prani.cz/vanocni-prani-jak-autisticka-terezka-naucila-maminku-divat-se-na-svet-jinyma-ocima.html
Speciální poděkování patří:
- mamince Bohumile Nečasové za rozhovor
Vánoční přání 2017 připravila organizace Splněné dětské přání v rámci projektu „AVAST pomáhá plnit sny se Splněným dětským přáním“. Ten je finančně zaštítěn grantem „Spolu do života“, který poskytl Nadační fond Avast.
