handicapovaní a zdraví, ruku v ruce“
Vánoční přání: Pejsek Max pomáhá autistické Barunce překonávat strachy
- Podrobnosti
- Datum vydání: 28. 12. 2017 19:07
- Autor článku: Martina
Organizace Splněné dětské přání připravila i tento rok speciální Vánoční přání. Vybrali jsme 16 rodin s autistickými dětmi, kterým jsme chtěli potěšit, povzbudit je a seznámit vás s jejich životními příběhy. Každé dítě od nás dostalo originální dárek pod stromeček z naší vlastní dílny. Dnes se můžete seznámit s první maminkou. Petra nám povypráví o své báječné dcerušce Báře a svěří se nám se svými zkušenostmi s autistickým onemocněním.
Chtěla bych se s vámi podělit o příběh naší dcery Barunky a jejího asistenčního psího kamaráda Maxe. Bára, které odmalička říkáme Babu, je devítiletá slečna, která má život přibarvený autismem, ADHD a svalovou hypotonií. Max je dvouapůlletý zlatý retrívr, vycvičený speciálně právě pro potřeby naší dcerky.
A jak to všechno začalo? Babu je dítko, které se díky své řekněme nestandardnosti musí vyrovnávat se spoustou překážek. Například s velkou úzkostí z dětí, s přecitlivělostí na vjemy (tedy zvuky, světla, barvy, ale také na podněty hmatové) a s komplikacemi v oblasti komunikace. K tomu je jako „bonus“ přidán vnitřní i vnější neklid způsobený ADHD a problémy pohybové spojené se svalovou hypotonií – tedy sníženým svalovým napětím, díky němuž je narušena jemná i hrubá motorika. A protože svaly správně nezpevňují klouby, které jsou kvůli tomu volné, způsobuje to i potíž s rovnováhou. S Barunkou absolvujeme různé terapie, snažíme se, aby to byly přístupy, které řeší nikoli jednu věc, ale celek a hlavně jsou stavěny Barunce na míru. Proto jsme se obrátili na pražské Aut-centrum, kam dojíždíme na speciální terapie, na berounskou Dobromysl, kde dcerka absolvuje muzikoterapii, masáže a hiporehabilitaci, na berounské rehabilitační centrum, kam jezdíme na fyzioterapii a ergoterapii. Všechny tyto přístupy velmi pomáhají a jsme za ně velmi vděční, stejně jako za to, s jakými lidmi se na těchto místech potkáváme. Jsou totiž všichni naprosto skvělí!
Jednou jsme se ale dočetli o možnosti nechat pro autistické dítě vycvičit asistenčního psa. Velmi nás to zaujalo, asi i proto, že jsme milovníky zvířat. Barunka v té době měla velký problém s dotykem, nebyla schopna sáhnout ani na plyšovou hračku. Zažívala při tom až fyzickou bolest. V té době začínala jezdit na koni a nás napadlo zkusit ještě canisterapii. Tehdy jsme se obrátili na naši skvělou kamarádku Radku a její psí canisterapeutickou smečku. Radka k nám jezdila se zlatým retrívrem Oliverem, který se ihned stal Barunčiným velkým pomocníkem, kamarádem a průvodcem ve snaze odbourat největší úzkost. Jezdili k nám rok, Bára za tu dobu zaznamenala neskutečný posun. Nikdy jim nepřestaneme být vděční. V té době jsme si už byli jistí, že asistenční pes bude pro nás to pravé, a tak jsme požádali o jeho výcvik. Obrátili jsme se na spolek Pes pro tebe. A byl to ten nejlepší nápad, jaký jsme mohli dostat.
Už prvotní komunikace s trenérkami byla úžasná. Takový ten pocit, kdy prostě víte, že „to je ono“. Domluvili jsme návštěvu. Nezapomenu na to, když jsem je uviděla u nás ve dveřích. Nejen, že přijely dvě neskutečně sympatické dámy, ale hlavně, srdce se až sevřelo při pohledu na psy. Byla to láska na první pohled. Přijeli Max a Monty, bráškové, zlatí retrívři. Do výcviku pro Báru šel nakonec Max. Ten je cvičený zejména na to, aby Báru, která nevnímá nebezpečí, nepustil do silnice, a pak také na to, aby ji uměl v případě ztráty vyhledat. Dělá s ní canisterapii, je pro ni průvodcem, komunikátorem a v případě potřeby i bariérou. Pokud jde o situaci u silnice, je to tak, že chodíme v takovém trojlístku, Bára z levé strany, Max uprostřed, já zprava. Já mám Maxe na vodítku připnutém na jeho obojku, Bára drží druhé vodítko připnuté na Maxově vestě. Přijdeme k okraji chodníku, Max zastaví a nejde do silnice, dokud nedostane ode mne povel. Vběhne-li i přesto Babu do silnice, Max použije fyzickou sílu, aby ji zastavil. Samozřejmě vždy pečlivě vše hlídáme, ale znáte to, může přijít pověstná vteřina a je vše jinak. A protože Barunce vadí dotyk ruky, byly tyto situace bez Maxe poměrně problém. Teď se drží vodítka, které prostě nepustí, a Max ji zkrátka zarazí. Co se týká vyhledání v případě ztráty, jde o to, že Babu nerozeznává osoby, neorientuje se v místě ani v čase. Velmi lehce se tedy může ztratit a o pomoc si pak bohužel neřekne, zřejmě vůbec nepochopí, že se ztratila. Zlatíčko Max ji umí vyhledat. Canisterapie je zase výborná jak na jemnou tak i hrubou motoriku, a pomáhá na zklidnění.
Od doby, co máme Maxe, což je přes rok, je Babu bez autistických afektů. Když už nějaký přišel, byl do dvou minut pryč. Díky Maxovi! A to dřív tyto záchvaty trvaly i dvě hodiny a byly samozřejmě naprosto vysilující. V době přípravy článku byla Babu také už dva měsíce bez antidepresiv, které dříve musela užívat, aby byla schopna vůbec vyjít ven. S asistenčním kámošem je prostě vše jinak. Říkáme mu antidepresivum na čtyřech nohách. A z dítěte, které dřív nebylo schopné dotknout se zvířecí srsti, je dítě, které má kromě psa doma ještě kocoura a králíka. Pořídit asistenčního psa byl zkrátka nejlepší nápad, jaký mohl přijít. Navíc jsme díky tomu poznali spoustu skvělých lidí. Myslím tím tváře známé i neznámé, trenérky z Pes pro tebe, psí předvychovatele, ostatní držitele pejsků, lidi z nadací, které pomáhaly financovat výcvik, ale také známé osobnosti. Na jedné z akcí jsme měli čest poznat Marka Vašuta, nedávno při natáčení na soustředění asistenčních a vodících psů zase Pavla Vítka. Oba pánové potvrdili to, co jsem si o nich myslela už dřív – že jsou to sympaťáci, kteří si takzvaně na nic nehrají. A mají rádi psy.
Jakožto držitelé asistenčního psa se také účastníme pravidelných soustředění, zrovna jsme se nedávno z jednoho vrátili. Oceňuji to, že i když se na setkáních vždycky udělá hodně práce, probíhá vše ve velmi přátelské atmosféře, užije se spousta legrace, zkrátka je nám spolu fajn. Trenérky z Pes pro tebe nám vždy pomohou doladit práci se psy, posunout se dál, zkoušíme i různé psí sporty. Jezdíme na soustředění moc rádi. I Babu si to užívá, vždycky se moc těší na tu spoustu psích kámošů. To je pro mě nejvíc – spokojená Bára pobíhající, a také neustále mluvící, neb ona pusu prostě nezavře, mezi partou skvělých psů a také skvělých lidí.
Je jen jedna věc, která nás v souvislosti s asistenčním psem trochu bolí. Za tu ovšem nemůže ani pes, ani postižení, ale neznalost a někdy trochu nevychovanost lidí. O tuto zkušenost bych se s vámi ráda podělila. Jde o to, že lidé mají tendenci pejska hladit, aniž by se zeptali, zda smí. Prosím, nedělejte to! Rušíte tím pejska z práce. Někdy lidé dokonce pohladí psa i zezadu, takže se může leknout. Pak je neštěstí blízko, obzvlášť pokud je pes připoután k vozíku, na němž sedí invalida. Nezřídka se stává, že se pak vozík převrhne. Nerušte z práce asistenční a vodící psy. A prosím, nemějte pocit, že ti psi jsou chudáci. Jejich pohled je soustředěný, nikoliv smutný. Jsou to velmi šťastní psi. Veškerý svůj čas totiž tráví se svými pány. Který pes by si toto nepřál? A nebojte se, že by nebyli hlazení, nesměli dovádět apod. Všechno toto s nimi děláme v míře vrchovaté. Jednak kvůli tomu, že je to radost pro ně i pro nás, jednak také proto, že pokud chceme po psovi práci, je potřeba, aby i on byl v pohodě jak fyzické, tak psychické. Zdraví vás Babu, Max a jejich rodinná smečka.
Jak Barunka, která je velmi citlivá na různé vjemy a má velkou úzkost například z malých dětí, prožívala letošní Vánoce? Zajímá vás, jak tyto svátky vnímala a čím ji organizace Splněné dětské přání obdarovala? Přečtete si další článek, který je pokračováním vyprávění o Barunce. Otevře se vám po kliknutí ZDE.
Speciální poděkování patří:
- mamince Petře Kozlové Jungmannové za rozhovor
Vánoční přání 2017 připravila organizace Splněné dětské přání v rámci projektu "AVAST pomáhá plnit sny se Splněným dětským přáním" Ten je finančně zaštítěn grantem "Spolu do života", který poskytl Nadační fond Avast.
