handicapovaní a zdraví, ruku v ruce“
Vánoční přání: Autistického Jirku dětstvím provází jeho zdravý bratr Tomáš
- Podrobnosti
- Datum vydání: 19. 2. 2018 18:21
- Autor článku: Martina
Maminka Jiřinka má tři kluky Daniela, Jirku a Tomáše. Jiřík byl již od narození úplně jiný, ale až po dlouhých čtyřech letech mu byla určena diagnóza – autismus. Velkým štěstím této rodiny je, že mají kolem sebe mnoho skvělých přátel, kteří jim pomohli. V tomto případě se ukazuje, jak tato skutečnost měla pozitivní dopad na rozvoj autistického dítěte. Chlapec je velice šikovný a chodí do klasické základní školy.
V září 2008 jsem čekala své druhé dítě. Když o tři týdny dříve padlo rozhodnutí o porodu, ani jsem se nebála, protože i nejstarší syn se narodil o 3 týdny dříve a všechno bylo v pořádku. A tady jsem se poprvé spletla. Porod byl velmi komplikovaný a nedařilo se ho rozjet. Když v pondělí odešla voda, věděla jsem, že to nebude dlouho trvat. Přišel omyl v pořadí druhý. Jirka se narodil císařským řezem o dalších 42 hodin později s váhou 3 660 gramů. Podle lékařů byl úplně v pořádku. A to byl omyl číslo tři. Dnes už vím, že vše, co se poté stalo od našeho příchodu domů, souviselo s konečnou diagnózou PAS (porucha autistického spektra).
Jiřík byl velmi zvláštní miminko. Ležel v postýlce jen tak, aniž by si hrál nebo plakal. Nechtěl, aby na něj sahal někdo jiny než já a to ani tatínek. Cestování autem miloval. Seděl v sedačce nebo v kočárku a byl moc hodný. V té době jsem se v podstatě nemohla od syna vzdálit, protože to znamenalo pláč po celou dobu mé nepřítomnosti. Jeho vývoj byl pomalejší, ale to nebylo nic, co by mě zarazilo. Nejstarší syn byl totiž zase aktivnější, a tak jsem se snažila neporovnávat.
Stejně tak mě nezarazilo, že Jirka jedl jen některá jídla z konzerviček a doma vařené nechtěl. Sunar vyžadoval až do 4,5 roku, kdy ho nechal miminku. Nesnesl větší počet lidi kolem sebe. Dodnes si pamatuju sestru po jedné návštěvě, kdy se mě zeptala, zda není autista. Tehdy jsem to ještě razantně vylučovala. Okolo druhého roku ani neslabikoval a ani mluvu nechápal. Když nám logopedka řekla, že by to mohla být dysfasie, myslela jsem si, že máme vyhráno. Psycholog byl také přesvědčený o stejné diagnóze. Čas běžel a začalo být jasné, že není vše v pořádku. Díky skupince na sociální síti jsem pomalu nabyla dojmu, že by autista opravdu být mohl. Po návštěvě psychiatra začínalo být jasné, že jde o nějakou formu PAS.
V té době jsem čekala nejmladšího syna. Na konci listopadu 2012 byla konečně určena diagnóza atypický autismus a ADHD. Paradoxně se nám všem ulevilo. Konečně jsme totiž věděli, s čím bojujeme. Začali jsme jezdit na výlety i na několik dnů. Nejprve k tetě Vandě do Písku a postupně jsme jezdili i na místa, kde bylo více lidí. Tím bych chtěla velice poděkovat všem tetám, za jejich pomoc, která pro nás měla obrovský přínos.
V lednu se narodil Jirkovi bráška Tomáš a býval s námi také synovec Tadeáš. Tehdy začalo rodeo a Jirka byl úžasný. Postupem času se z obou chlapců stali Jirkovi průvodci dětstvím. A zároveň jsem viděla, jak jsou vlastně velké rozdíly oproti zdravému dítěti. To, co se Tom s Tadeášem naučili automaticky, má Jirka tvrdě naučené. A oba jeho průvodci mu v tom pomohli. Ukázali mu, jak si užít dětství se vším všudy. A jim za to patří moje největší: „Děkuji!“
Jiřík chodí už tři roky do školy a jsem hrdá na to, že chodí do klasické základní školy. Zatím zvládá všechno, co úplně zdravé děti. Já věřím tomu, že tam bude chodit i nadále, protože je velice šikovný. Poslední tři roky trávíme větší část prázdnin v dětské léčebně Cvikov. Těch šest týdnů tam je většinou ve znamení Jirkova odhodlání se nevzdat. Většinu loňského pobytu jsme podnikali výlety po okolí a musím říct, že si je báječně užil. Velice se těšíme na letošní léto, kdy budeme zase objevovat další úžasná místa.
Někdy bych si přála být muškou v jeho hlavě a vědět, co se v něm odehrává. A už vůbec není pravda, že autisti nedávají najevo své city. Můj se naštěstí projevit dokáže a to je pro mne nejcennější. Po devíti letech života neřeknu nikdy, že autismus je požehnáním. Nikdo si nezaslouží mít takové postižení. Ale řeknu, že jsem díky tomu objevila jiné perspektivy života. Našla jsem sílu, kterou mi Jirka dává. Když totiž vidím, jak se nevzdává, tak se nevzdám ani já.
Loni v srpnu se ve Cvikově pořádali olympijské hry a já zažila okamžik, kdy jsem měla slzy v očích. Jirka se postavil na start závodu v běhu. I když byl daleko za zbytkem běžců, tak se nevzdal a doběhl za mohutného povzbuzování ostatních.
Na závěr bych chtěla poděkovat, ale nechci jednotlivě nikoho jmenovat, abych na někoho nezapomněla. A to bych nerada, neboť mám kolem hrozně moc lidí, kteří mého syna podporují v jeho boji. Proto úplně všem patří jen jedno slovo „DĚKUJI“.
O Vánocích u nás vládla pohoda, neboť Jiřík je má moc rád a stále věří na Ježíška. Dostal moc krásné dárky a také navíc od organizace Splněné dětské přání. V balíčku našel polštářek, který má moc rád. Velice si přál dalekohled, aby měl možnost sledovat přírodu a Ježíšek mu jeho přání splnil. Bráškové Jiřík i Tomášek společně prožili krásné svátky a já se již těším na jejich další dopis, který budou psát Ježíškovi. Společně přejeme organizaci Splněné dětské přání krásný nový rok a děkujeme za možnost ukázat svět autisty i trochu jinak.
Speciální poděkování patří:
- mamince Jiřině Slabochové za rozhovor
Vánoční přání 2017 připravila organizace Splněné dětské přání v rámci projektu „AVAST pomáhá plnit sny se Splněným dětským přáním“. Ten je finančně zaštítěn grantem „Spolu do života“, který poskytl Nadační fond Avast. 
